Warning: mysql_fetch_array() expects parameter 1 to be resource, boolean given in /www/doc/www.medon-solutio.cz/www/online2005/print.php on line 10
 

::  Liv rostliny obecn pouit  ::

 

Již od počátku  se lidé snaží využívat léčivých vlastností rostlin. Je poněkud pozoruhodné, že tato forma medicíny, nejstarší a stále ještě nejdůležitější v mnoha částech světa, by určitým způsobem měla být považována za alternativní, zatímco relativně nová věda syntetických léčiv by se měla nazývat ortodoxní. Důležité je, aby bylo z každého systému vybráno to nejlepší a aby zvláštní pozornost byla věnována rizikům pocházejícím z obou metod.

 Malé ohlédnutí do historie bylinkářství

Písemné doklady o využívání bylin k léčení se dochovaly na lékařských papyrech ze starověkého Egypta, kolem 3 000 let před Kristem. Přibližně ve stejné době byl sepsán takzvaný bylinář na dvoře čínského císaře Šen Non. Z pozdější literatury je také známý herbář krále Šalamouna (10. století před naším letopočtem), který údajně obsahuje popisy tří tisíc bylin. Největší zásluhu o poznání léčivých účinků některých rostlin měli lékaři, zejména Řek Galenos. Mnohými poznatky o léčivých účincích bylin (především orientálního původu)  přispěli arabští lékaři. Nejvíce z nich se proslavil Ibn Sina, který žil v letech 980 až 1037 a je právem počítán za největšího učence té doby. V současnosti je znám pod jménem Avicena. Ve středověku prosluly bylinářstvím především kláštery. Významnou osobností byl v 16. století lékař Paracelsus. Jeho zásluhou se zdokonalila výroba léčiv a do popředí zájmu se dostaly domácí evropské byliny. Kromě představitelů starověkého a středověkého lékařství má velkou zásluhu na bylinářství řada dalších přírodovědců, například Mattioli. Z roku 1517 pochází nejstarší český herbář, jehož autorem byl český lékař Jan Černý. Všechny středověké herbáře vycházely ze základních spisů řeckých a římských přírodovědců. Každý spis však přinášel nové druhy rostlin a nové poznatky o jejich léčivých účincích. První lékárna vznikla zřejmě roku 850 n.l. v Bagdadu a tam také byl poprvé vydán skutečný lékopis. Vznik první lékárny v Čechách je spojen se jménem Karla IV., který pozval z Florencie vynikajícího znalce rostlin Angela. Ten založil v Praze rozsáhlou zahradu na pěstování léčivých rostlin.   Hledání stop v klášterních lékárnách a popisech dochovaných bylinářů je teprve v začátcích. Pod zaprášenými deskami se ještě skrývá mnoho pokladů čekajících na to jak obstojí v moderních vědeckých zkouškách. Dosažená vědění jsou pro fytoterapii dodnes určující. Ještě za druhé světové války bylo přibližně 90 procent všech předepisovaných léků rostlinného původu. V dobách našich prababiček, kdy lékařů bylo málo a často příliš vzdálený nebo cenově nedostupný, hledali lidé pomoc u bylinkářek. Základem jejich léčitelství byly především bylinky, které sbíraly a sklízely v určitou dobu jejich optimálního účinku.

 Léčivé rostliny a jejich aplikace začal vytlačovat teprve vývoj chemických léků. U mnoha rostlin obsah účinných látek už známe. Ovšem existuje řada léčivých rostlin, z nichž ještě nejsou zcela prozkoumány. To někdy vede k podceňování nebo naopak jejich přeceňování. Proto je nutné důkladně znát možnosti dané léčivé rostliny a doporučit dávkování a způsob aplikace, pak teprve můžeme dosáhnout kladného léčebného efektu.

 

Chemická povaha drog

Za rostlinnou drogu považujeme sušené vegetabilní suroviny určité organizované struktury, jako jsou listy, kořeny, natě, květy, plody apod. nebo také produkty amorfní (pryskyřice, slizy apod.). Čerstvá léčivá rostlina není drogou. V rostlině, event. droze, kromě hlavních účinných látek, které jsou především nositely farmakodynamického charakteru druhu, existují ještě látky vedlejší, které s nimi mohou, ale nemusí tvořit účinný souhrn. Někdy komplex hlavních a vedlejších látek může mít jiné vlastnosti než samostatná čistá izolovaná hlavní látka. Komplex může působit někdy dokonce příznivěji (např. šalvěj, aloe, heřmáněk, aj.). Kromě hlavních a vedlejších látek jsou v rostlině obsaženy látky balastní (voda, tuky, škrob, aj.), které jsou bez účinku, popřípadě působí nepříznivě při izolaci účinných látek. Čistou látku je možno přesně dávkovat, má-li se dosáhnout rychlého účinku. Chemická výroba léčiv připravuje podle přírodního modelu totožné nebo obdobné látky, snaží se získat lék s vyšším nebo vhodnějším účinkem.

Podle povahy a účinku řadíme drogy do několika skupin např. drogy obsahující alkaloidy, glykozidy, hořčinné drogy, tříslovinné drogy, siličné drogy, slizové drogy a řada dalších velmi specifických skupin.

 

Metody přípravy léčivých rostlin

Rostlinné části se mohou užívat čerstvé, neupravené nebo zpracované jako drogy a upravují se lisováním  z čerstvého materiálu nebo rozmělňováním drog.

Vnitřní užití - příprava výluhu

Sušením, nejstarším způsobem konzervace, získáváme drogu na přípravu výluhu (macerát, nálev, odvar). Při přípravě je důležitá teplota. Těkavé látky (např. silice) při vyšší teplotě prchají a léčivý čaj je potom neúčinný. Prudce účinné drogy bez doporučení lékaře se nesmějí použít ve formě čajového nápoje, protože vyžadují velmi přesné dávkování. Čaje můžeme sladit cukrem nebo medem, raději nedosladit než přesladit. Čaj nepřipravujeme ani nepřechováváme v kovových nádobách. Kov může změnit nejen obsahové látky, ale také vůni a vzhled nápoje. Nejvhodnější k přípravě čajů jsou skleněné, porcelánové nebo nepoškozené smaltované nádoby. Čaj cedíme přes nekovové sítko.

 U výluhů rozeznáváme:

·         Macerát – výluh drogy za studena. Připravujeme u drog u nichž se účinná látka rozkládá varem. Drogy  přelijeme šálkem vody a necháme 3 - 12 hodin, někdy i několik dnů stát za občasného míchání (při pokojové teplotě 15 - 25°C). Takto  připravujeme např. macerát z drog obsahujících sliz a škrob (lněné semeno, kořen kozlíku, aj.).

·         Kombinace macerátu s nálevem – drogu  macerujeme malým množstvím vody za obyčejné teploty, pak  slijeme a drogu  přelijeme vroucí vodou nebo s vodou do varu zahřejeme. Tento způsob je vhodný pro drogy např. s bílkovinami, které při okamžitém spaření koagulují (sráží se a zakalují roztok).

·         Nálev – je zpravidla za tepla získaný vodný výluh z drog. Drogu přelijeme vroucí vodou, nádobu překryjeme a necháme stát. Doba přípravy nálevu je značně individuální, obecně se doporučuje 10 – 15 minut, ale například u siličných drog je doba vyluhování jen  několik minut.

·         Odvar – je zpravidla za varu získaný vodný výluh  drog. Rostlinné části smísíme s  příslušným množstvím vody za obyčejné teploty a v přikryté nádobě zahřejeme k varu po dobu 10 – 15 minut. Čaj s drogou necháme ještě cca 15 minut stát, pak scedíme. Tímto způsobem připravujeme čaje z tvrdých rostlinných částí (např. kořenů, kůr, dřev).

 

Některé čajové směsi obsahují často drogy, které je nutno vařit a drogy, z nichž připravujeme nálevy. V těchto případech se doporučuje kombinace macerátu s nálevem.

Zajímavá je například příprava čaje z ostropestřce mariánského. V návodech jednotlivých výrobců čajů se často značně liší. Tato rostlinná droga, která příznivě účinkuje na jaterní tkáň se stala vyhledávaným lékem při jaterních  chorobách. Čaj připravujeme z plodů (tedy semen). A to jako: nálev z  rozdcených semen nebo je vhodnější nechat plody macerovat (6-8 hodin ve vodě), poté drogu s vodou zahřejeme k varu, na závěr scedíme. Z nadrcených semen se uvolňuje velké množství oleje s vysokým podílem nenasycených mastných kyselin, proto při spojených např. žlučníkových obtížích je lepší použít kombinovanou přípravu macerát s nálevem. Pokud semena drtíme, je vždy nutné je upravovat těsně před přípravou, aby nedošlo k nežádoucím reakcím (žluknutí). Zde se nabízí otázka: Co se asi děje s čajem ostropestřce mariánského v nálevových sáčcích, když má běžnou expirační dobu dva roky?? 

 Voda v čaji má funkci média vyluhování, je nosnou látkou a v neposlední řadě působí jako proplachovací prostředek pro lidský organismus. Střevní klky mohou čajový roztok velmi snadno asimilovat a to i u chorobných stavů, kdy již nelze potravu přijímat. U léčebného čaje je optimální pití horkého nebo teplého čaje po doušcích. Každá léčivá rostlina má jiné složení, je proto vhodné, pro dosažení nejlepšího účinku, je kombinovat v čajových směsích. Účinek čaje je sice hlavní prioritou, ale nesmíme zapomenout na chuť, vůni a barvu. 

 

 Zevní užití: koupele, inhalace, obklady a kataplasmata

Koupele připravujeme stejným způsobem jako čaj na vnitřní užití (macerát, nálev, odvar), jen množství bylin je přiměřené množství vody na koupel použité. Zpravidla připravujeme silný koncentrát, který scedíme a doplníme vodou na požadované množství do koupací vany nebo do koupací nádoby. Koupel by měla trvat 10 – 30 minut podle druhu onemocnění. Koupele rozlišujeme podle obsahových látek na siličné, saponinové a tříslovinné a podle účinku na sedativní a dráždící. Nejužívanější jsou siličné (mátový a rozmarýnový list, květ heřmánku, nať mateřídoušky a jiné). Do tříslovinných koupelí se přidává obvykle nálev z drog, které mají svíravé, protizánětlivé a dezinfekční účinky (např. šalvějový list, odvar z kořene nátržníku, dubové kůry).

 

Inhalace připravujeme ze sušených drog nebo silic. Do misky nalijeme horký odvar nebo horkou vodu a přidáme několik kapek silice (např. eukalyptové). Sedneme si s koupelovou osuškou přes hlavu nad misku s odvarem a vdechujeme výpary. Je vhodné mít zavřené oči, aby nedošlo k jejich podráždění. Inhalace by neměla trvat déle než 10 – 15 minut.

 

Obklad se užívá k aplikaci bylinného léčiva přikládáním na kůži. Pro teplý obklad namočíme lněný nebo bavlněný hadřík do horkého odvaru či nálevu a přiložíme na postižené místo, tak teplý jak jen sneseme. Je dobré přikrýt igelitem, ručníkem, aby se teplo udrželo co nejdéle. Po zchladnutí jej vyměníme. Studený obklad připravujeme stejným způsobem, jen předem vychladlým čajovým roztokem. Např. teplý měsíčkový obklad je vhodný  na místa po štípnutí hmyzem.

 

Teplé obklady (kataplasmata) Tento typ obkladu je podobný teplému obkladu, ale používají se na jeho přípravu rostlinné části. Rozdrobněné rostlinné části přelijeme v nádobě horkou vodou a co nejteplejší bylinnou kaši aplikujeme přímo na kůži nebo mezi dvěma čtverečky gázy. Upevníme obvazem. Kataplasmata jsou obecně účinnější než obklady. Pokud je obklad teplý, můžeme nechat působit až tři hodiny, dle potřeby obnovíme.

 

Příprava tinktury  (tincturae)

Tinktury jsou zpravidla lihové výluhy z drog, je-li třeba předem odtučněných nebo lihové roztoky suchých extraktů.

Tinktury se liší od extraktů množstvím účinných látek, jsou zpravidla slabší. Jako vyluhovadlo se do tinktur používá nejčastěji líh vhodné koncentrace, v lidovém léčitelství alkohol typu brandy nebo vodka. Alkohol je nejen vynikajícím extrakčním prostředkem pro získání účinných látek, nýbrž i prostředkem pro jejich stabilizaci. Má schopnost zamezovat enzymatickým nebo hydrolytickým reakcím v rostlinných extraktech a aktivitě mikrobů, dále je to nosná substance pro přenášení účinných látek v lidském organismu. Je vědecky zjištěno, že alkohol zvyšuje permeabilitu žaludeční sliznice a různými jinými mechanismy podporuje ve stěně střeva resorpci malých množství chemicky labilních látek rostlin. U různých indikací doplňuje a podporuje dodatečně účinek na cílové orgány. V lékárně se připravují spíše výjimečně, neboť jsou vyráběny průmyslově.

Metody přípravy jsou uvedeny ve starších lékopisech (ČSL 4) a článek Tincturae najdeme i v ČL 2002.

 

Tinkturu je možno připravit:

·         rozpouštěním – příprava z drog a suchých extraktů. Droga se přelije rozpouštědlem a nechá se stát na temném místě ve vhodné uzavřené nádobě. Za občasného promíchání, za obyčejné teploty do vyjasnění (nejlépe 12 hodin). Poté se čirá tekutina slije, zbytek se zfiltruje a filtr se promyje rozpouštědlem na požadované množství. Např. Tinctura ipecacuanhae.

·         macerací – tedy vyluhováním drogy za obyčejné teploty. Droga se přelije vyluhovadlem a nechá se stát v dobře uzavřené nádobě na tmavém místě. Potom se tekutina slije, vylisuje a ještě se nejméně 12 hodin nechá stát. Poté se tekutina opět slije, zfiltruje a promyje se na požadované množství.                           

            Např. Tinktura amara.

·         perkolací – tj. nepřetržité vyluhování drogy protékajícím vyluhovadlem v perkolátoru.

      Např. Tinktura valerianae

·         vířivou extrakcí – tedy vyluhováním v mixéru. Drogu víříme s vyluhovadlem po dobu 10 minut. Tekutina se nechá ustát, zcedí a doplní na předepsané množství. Poté se nechá tři dny stát na tmavém místě. Čirá tekutina se slije, zbytek zfiltruje. Nevýhodou této metody je možnost zakalení tinktury.

 

V lékopisném článku v ČL 2002 najdeme jen výrobu perkolací, macerací a výrobu z extraktů.

Drogy, které obsahují velké množství olejů se před přípravou musí odtučnit, nejčastěji petroléterem. 

Tinktury se používají vnitřně  např. Tct. valerianae  nebo i  zevně např. šalvějová tinktura.

Bylinné tinktury, které jsou užívány vnitřně, dávkujeme po kapkách, mohou se ředit ve vodě, ovocných štávách nebo čajích. U tinktur je třeba dodržovat přesné dávkování.

Obvykle se připravují z jednoho dílu drogy a deseti dílů vyluhovadla nebo jednoho dílu drogy a pěti dílů vyluhovadla. Bylinné tinktury bývají čiré, je přípustný mírný sediment.

Příprava extraktu (extracta)

Extrakty jsou tekuté, zahuštěné nebo suché výtažky z drog. Obsahují relativně vysoké procento obsahových látek. Extrakty vyluhujeme vodou nebo lihem.

Podle konzistence je dělíme na:

·         suché extrakty – extracta sicca

·         tekuté extrakty – extracta fluida

·         polotuhé extrakty - extractasemisolida   

1.      řídké extrakty – extracta tenuia

2.      husté extrakty – extracta spissa

 

Extrakty se většinou používají jako meziprodukty a v lékárnách se téměř nepřipravují. Příprava ČL 2002: perkolací, macerací nebo jiným vhodným způsobem, za použití lihu nebo jiného vhodného vyluhovadla. Lékopis ČSL 4 uvádí přípravu suchých a tekutých extraktů.

 

Z léčivých rostlin se dále vyrábí masti, krémy, silice, sirupy aj. lékové formy, které se dnes vyrábějí spíše průmyslově.

 

Dávkování léčivých rostlin

Fytoterapie zahrnuje léčbu rostlinným materiálem, rostlinnými drogami a z nich      připravenými čaji a jinými lékovými formami.

Každý předpis čajové směsi by měl obsahovat hlavní účinnou složku, tzv. základ – remedium cardinale, který určuje charakter čaje. Kromě hlavní složky jsou tu látky přídatné, pomocné – remedium adjuvans, které podporují a zesilují účinek hlavní drogy. Konečnou formu čaje (chuť, vůni  i vzhlad) mohou upravovat další drogy – remedium corrigens.

U jednotlivých drog a čajových směsí je dávkování uváděno po lžičkách nebo lžících na  šálek.

·         1 kávová lžička odpovídá   1,5 – 2,5 g  květů, listů, nati

                                                     3 – 5 g semen , kořenů, kůry

                                                     5 ml / g vody

·         1 polévková lžíce odpovídá 3 - 5 g květů, listů, nati

                                                         6 – 10 g semen, kořenů, kůry

                                                         15 ml vody

·         1 šálek odpovídá 100 ml vody

·         1 sklenice 200 - 250ml

·         koupel – do dětské vaničky naplněné vodou dáme 30 – 50 g drogy

               do koupelnové vany z třetiny naplněné dáme 100 – 250 g drogy

 

Sběr, sušení a uskladnění

To jsou faktory, které mohou znehodnotit léčivou rostlinu a snížit množství obsahových látek.

Sbíráme vždy nepoškozené části a při sušení a uskladnění je nutné přesně dodržovat stanovené zásady každé části léčivé rostliny.

 

Závěrem několik pojmů

Drogy jsou usušené nebo jinak konzervované rostliny nebo živočichové nebo jejich části  nebo produkty jejich metabolismu. Soubor všech chemických součástí drogy tvoří  obsahové látky drogy  (hlavní, vedlejší, balastní). Účinné látky se zpravidla hromadí v orgánu, který se používá jako droga. 

Species jsou čajové směsi drog rozdrobněných nebo nerozdrobněných na předepsanou velikost částic, někdy i s přísadou dalších léčivých látek.  

Fytoterapie je léčení  pomocí látek jejichž účinné složky  sestávají výhradně z rostlinného materiálu, jako jsou např. rostlinný prášek, rostlinné sekrety, silice nebo  rostlinné extrakty. Léky se nazývají fytofamaka.

Homeopatické přípravky stejně jako definované obsahové látky rostlin  (např. mentol), nepatří mezi fytofarmaka. Základní princip: „podobné se léčí podobným“. Ředění léčiva speciálními postupy,  umožňuje dosáhnout rychlejšího efektu. Pro přípravu homeopatických léků se používá řada léčivých rostlin.  

Aromaterapie je přírodní léčebná metoda využívající čisté esenciální oleje, které se  získávají z různých částí rostlin především lisováním nebo destilací. Každá silice má svůj individuelní charakter a oblast působení na zdraví specifickým  způsobem. Léčebné účinky mají pouze čisté, vysoce kvalitní a přírodní nikoli syntetické esence. Éterické oleje nám umožňují navrátit harmonii,  působí  v oblastech fyzického těla, mentální i duševní. Mezi hlavní způsoby užívání éterických olejů patří: masáže, koupele, inhalace, obklady a zábaly, k osobní hygieně, k dezinfekci a v neposlední řadě k provonění prostorů. Až na malé výjimky éterické oleje vždy ředíme v nosném elementu  (rostlinné oleje, případně tuky, alkohol).  

 

Dnes existuje řada léčiv, u kterých si už ani neuvědomujeme, že na jejich zrodu stála čistá rostlinná látka, bez které by asi nikdy nebyly připraveny. Tímto směrem směřuje expanze chemické syntézy a příroda slouží nejen jako zásobárna původních látek, ale i jako zdroj významných a potřebných informací k rozšíření palety léčiv. Jen na nás záleží, jak s cennými přírodními materiály budeme zacházet a jak je dokážeme využít.

                      

             

                       „Pán nechává pučet léky ze země a rozumný jimi nepohrdá.“

 

Literatura

Bylinář, Lesley Bremnessová (Fortuna Print)

Pěstujeme bylinky, Gabriela Kliková a Zuzana Pavelková (Grada)

Zdravější život s léčivými bylinami, Barbara a Peter Theissovi

Naše rostliny v lékařství, Korbelář, Endris, Krajča (Avicenum)

 

Autor

Markéta Čurdová

Lékárna U Červeného orla, Praha 1