Vydavatel: MEDON s.r.o.
Havelská ul. 14, Praha 1
e-mail: office@medon.cz
web: http://www.medon.cz
ON-LINE OBSAH:
OBSAH 2000/2001:
Autorský kolektiv
Předmluva
Úvod
1. Poradenství:
Samoléčení
Malárie
Oxidační stres a možnosti jeho ovlivnění
Pneumokoková systémová onemocnění a možnosti ochrany před nimi
Psoriáza
Sjögrenův syndrom
Tinea pedis, tinea unquium
Tuberkulóza
Virová hepatitida
2. Problematika kombinace protiinfekčních léčiv
3. Zánět optimalizující a imunitu normalizující působení systémové enzymoterapie
4. Veterinární farmacie
5. Přehled recepturních zkratek
6. Latina v současné farmaceutické praxi
7. Z receptářů starých lékárníků
8. Český lékopis 1997 - doplněk 2000
9. Evropský lékopis, jeho význam a perspektiva
10. České lékárenství v letech 1918 - 1928
11. Znáte práva pacientů?
12. Léčivo a lék na poštovní známce
13. Rigorózní řízení
14. Seznam obecně závazných právních předpisů platných v oblasti zdravotní a sociální politiky České republiky k 31.7.2000
15. Farmaceutická společnost, evropský region, mezinárodní spolupráce

 
České lékárenství v letech 1918 - 1928

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
Své zájmy se pak snažily obě strany prosadit i politickou cestou. Majitelé přes sociální demokraty a živnostníky, kondicinující přes socialistické strany a jimi ovládané NP. [123] Zvláště čeští majitelé lékáren velmi špatně honorovali své zaměstnance a snažili se ušetřit na počtu magistrů. Špatně placený a málo početný personál nestačil všechnu práci a pro dlouhou čekací dobu odcházel pacient jinam. Neustálými spory o platy a místa rostla konkurence drogérií, výroben a distribuce LČ a ti nejschopnější odcházeli mimo obor. [124] Němečtí majitelé ústy Mr. Wolfa však již 11.9.1921 slíbili zlepšení platů, navíc se zástupci německých majitelů zúčastňovali i schůzí něm. kondicinujících, což mezi Čechy nemělo obdoby. [125]
Dne 21.9.1921 se na MSP sešli zástupci obou stran a za majitele přednesl svůj návrh Mr. Wolf, který navrhl prozatímní zvýšení platů a prozatímní platebnu pro ženaté. Majitelé též uznali platnost zákona o 8 hod. prac. době (= 192 hodin / 4 týdny) a souhlasili s doplněním prováděcího ministerského nařízení č.11/1919 výslovně o lékárníky - zaměstnance (Toto prováděcí vládní nařízení vyšlo pod č. 499/1921 z 31.12.1921 Sb. z. a n. [126]).
Zástupci kondicinujících hájili stanovisko urychleného zavedení povinné LP. Majitelé však odmítli otázku LP aktualizovat. Nebyli sice v podstatě proti, ale soudili, že za dané situace (nová daň, chystaná reforma systému a zatím neurčený způsob reformy, drogistická otázka) nebylo možné LP realizovat a uvazovat se k nějakým platebním povinnostem, když nevěděli, jak dopadne budoucnost. [127]
Když němečtí kondicinující a majitelé vytvořili Agdu, oznámil Mr. Laub telefonicky Mr. Šilhovi, že se čeští majitelé dohodli na zvýšení platů o 100,- Kč a ženatým o 200,- Kč. Zaměstnaní lékárníci považovali tuto diferenci za prostředek k rozbití jednoty mezi kolegy. [128] Kondicinující jako odpověď přichystali 3 hodinovou stávku, ke které pro mobilizaci v roce 1922 nedošlo. [129]
Pokud by však majitelé nevyhověli jejich požadavkům, vyhlásila by OOČsKL od 1.1.1922 nenápadnou kontrolu expedice, aby všechny léky byly připraveny a vydávány lege artis a případná provinění měla být hlášena OSP. Majitelé se tím cítili ohroženi na osobním majetku, neboť z nepoctivé expedice a přípravy léků jim plynuly značné zisky, a pohrozili proto propuštěním ze zaměstnání těm kondicinujícím, kteří by se akce zúčastnili. [130]
Sporů mezi lékárníky a kondicinujícími zatím využili jiní k posílení svých pozic. Zástupci průmyslu sestavili zákon o LSp bez účasti magistrů, drogisté okupovali stále větší podíl lékárnického artiklu; reformu lékárenství, ÚZL, školství a lékopis (ČsL) připravovali lékaři. Pokud chtěli farmaceuti něco budovat, pak museli být jednotní. [131]
O usmíření majitelů a kondicinujících se pokoušel na neutrální půdě výboru pro reformu studia i prof. Plzák v dubnu 1922. To však OOČsKL odmítla. [132]
2.6.3. Snahy o podpis kolektivní smlouvy
Příkladně se však zachovali majitelé v oblasti plzeňské župy, kde byli tradičně dobré vztahy. Nabídli kondicinujícím další spolupráci na platebně a slíbili podepsání kolektivní smlouvy. Ostatní majitelé v českých zemích sice většinou sami přidali, ale o kolektivní smlouvě odmítli jednat. Navíc se začali i mezi majiteli objevovat rozpory. [133]
Lékárníci v červnu 1922 odvolali platnost úmluvy z 20.5.1920 a pohrozili redukcí platů. Bylo to však zbytečné gesto. Úmluvu téměř nikdo z majitelů nedodržoval, neboť SČL neměl výkonnou moc, o planých slibech na zřízení LPl už věděli všichni své a platy si určovali majitelé sami. [137] Když nepomohlo vypovězení úmluvy, začali lékárníci v Praze propouštět kondicinující magistry a jiní je nezaměstnali. Bylo však zakročeno úřady. [138] Jako odezvu na toto jednání hodlali kondicinující skutečně žádat platy ve výši 10,50 Kč na hodinu, jak majitelé tvrdili při jednáních o úpravě sazby. [139]
Nemožnost dohodnout se s kondicinujícími stála majitele ročně asi 15 - 20.000,- Kč (každého), neboť bránila zvýšení sazeb o 15 a> 50 %, s čímž by souhlasily i NP. [140]
V důsledku snížení položek v nové taxe však navrhlo královéhradecké grémium snížení platů o 10-20 % a povinnost zaměstnance hradit polovinu starobního a nemocenského pojištění. K tomu bylo grémium zplnomocněno jednat i za nepřítomné kolegy, i když jindy tuto kompetenci nemělo. Zaměstnanci argumentovali faktem, že ceny LČ se také snížily a sazba za práci zůstala nezměněna. Pokud by bylo nutno snížit platy, pak budou žádat i snížení pracovní taxy, jinak by to byla lichva s prací. [141]
Neudržitelné poměry mezi lékárníky a kondicinujícími měla vyřešit společná schůze 14.12.1922, kde za majitele mluvil Mr. Dlabola, Hellich, Trnka, Wolf a Reeger a za zaměstnance Svoboda, Pavlíček, Chleborád a Šarvaš. Domluvili se na znovuobnovení Výboru pro LPl, odvolání snižování platů královéhradeckého grémia a smluvní úpravě platů, pokud kondicinující podpoří požadavky majitelů a zachovají klid ve stavu. Zaměstnanci si však vymínili, že podpoří zvýšení pracovní taxy, ale jen ve prospěch zřízení povinné LPl. [142]
Druhá společná schůze 17.1.1923 byla vedena skutečnou snahou po domluvě nejen v otázce LPl. Bylo domluveno ustavit užší výbor po 2 zástupcích českých a německých kondicinujících a majitelů, kteří by pracovali nejen na povinné LPl, ale i na okamžité úpravě platů, zřízení LK a omezení moci drogistů. [143] Měli být navíc vybaveni i potřebnou pravomocí. Byl vysloven návrh, že než bude fungovat LPl, pro kterou byla již hotova statistika, bylo by dobré uzavřít prozatímní dohodu i pro české zaměstnance a majitele, jako tomu bylo na Slovensku a v krajích s německým obyvatelstvem. [144]
Schůze s majiteli však byly opět jen sliby, bez práva něco rozhodovat, pracovní výbor nepracoval a do taxovních schůzí chodili zástupci SČL zcela nepřipraveni. [143]
SČL udával, že nová taxa byla velmi nízká a nedala možnost uzavřít kolektivní smlouvu, ve které požadovala OOČsKL 3. den volno a zvýšení platů o 250,- Kč. Organizace se však bránila, že se nejedná o zvýšení platů, ale skutečné vyplacení již v roce 1922 slíbeného přídavku k platům. Nepodepsáním smlouvy však majitelé znemožnili vykonávání noční služby v rámci přesčasových hodin, při zvláštním honorování, dle zákona o 8 hod. prac. době. [145]
Dne 12.7.1923 opět majitelé zamítli dohodu s kondicinujícími. Paradoxní ovšem bylo, že úřední povinná organizace - grémium, jediný odpovídající partner pro úřady, odsouhlasila v poměru 13:3 podepsání dohody. Ve 3 zbývajících grémiích pak byli v převaze zástupci vedení SČL. SČL se naopak vyslovil proti dohodě. Jeho názor jako dobrovolné stavovské organizace nebyl tedy názorem většiny a přesto se podle něho postupovalo. [146]
Jediným řešením ve zhoršující se situaci, kdy byla reforma lékárenství, sociálního pojištění a životních podmínek neustále odkládána, bylo zavedení "volné farmacie ".
Po ztroskotání jednání se SČL se upjal zprostředkování podpisu kolektivní smlouvy Mr. Jahn - starosta Hlavního lékárnického grémia a využil práva rozhodnout svým hlasem při shodném hlasování ve prospěch kolektivní smlouvy. V několika málo dnech byla smlouva podepsána a odeslána na MSP k uznání platnosti. Smlouvu nepodepsali jen lékárníci magistři Hynek, Řídký, Stöhr, Sládek, Riedl a nájemce Langhaus. [153]
Kolektivní smlouva byla pro kondicinující spíše nevýhodná, měla jediný cíl, umožnit práci přesčas v mezích zákona a měla závazně urovnat anarchii, která vládla v lékárenství. [154]

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11