SOLUTIO

České lékárenství v letech 1918 - 1928

Mnoho lékárníků si škodilo tím, že ze strachu, aby neměli zbytečně velké zásoby, mělo minimální sortiment zboží, či byli na zákazníky nevlídní (Praha měla svou lékárnu "U hrubiána "). Pokud nebyla v místě jiná lékárna, chodili pacienti do drogérie a často zde i místní lékárník nakupoval své zboží. [24]

Kromě sazeb byli lékárníci postiženi i odvodem daní. Lékárníci kritizovali výši daní, která jim byla vyměřována přesto, že často neodpovídala skutečným ziskům lékárny a za rok 1921 byl ve státním rozpočtu 3 miliardový přebytek z daní. Lékárníci proto žádali jejich snížení. [25]

Novelizovaný zákon z 12.8.1921 č. 295/1921 Sb.z.a n. o poplatku ze služebních smluv stanovil navíc povinný odvod 0,5 % z celoročního paušálu (v poměru 1:1) ze všech smluv. Za odvod byl odpovědný majitel lékárny, a zaměstnanci se strhával z platu (s platností od 1.10.1921). [26] Do záležitostí farmaceutů neustále zasahovaly jiné obory.

Několik článků do Národních Listů od anonymního zástupce lékařů napadalo lékárníky za to, že se hlásili o právo spravovat samostatně svůj stav, ale nebyli schopni se mezi sebou dohodnout. Články zdůrazňovaly, že kdyby lékaři na těchto věcech neměli také osobní zájmy, neřešil by tyto otázky nikdo. Navíc popíraly nutnost vyššího vzdělání pro farmaceuty, jako pomocníky majitele lékáren, a už vůbec nehodlaly schvalovat myšlenku odtržení magistrů od LFa či dokonce vytvoření samostatné farmaceutické fakulty. [27] Lékárníci sice kritizovali lékaře, že své pacienty posílali do drogérií, ale sami zase v lékárnách ordinovali a prodávali i léky vázané na lékařský předpis. [28]

Na listopadovém sjezdu kondicinujících v roce 1924 bylo kromě jiného zmíněno, že reformě farmacie brání především zástupci léčebných fondů (LF) a povolování nových VL je bržděno existencí DL u lékařů a veterinářů. Lékaři se hned ozvali a tvrdili, že je to útok namířený proti jejich stavu. Nejednalo se však o zrušení všech DL, ale jen těch, které byly příčinou zamítnutí koncese VL, těch, které neodebíraly řádně své léky ve VL a těch případů, kdy lékař pro svou DL zaměstnával další pracovní sílu. [29]

Pro propagaci lékárnictví vydal v roce 1927 Svaz československého lékárnictva (SČL) 4 stránkový kalendářík, který obsahoval 2 poučné průpovídky, články o vzdělání, serióznosti, spolehlivosti a důležitosti práce v lékárnách. Varoval před zneužíváním cizích lékařských předpisů na léčbu zdánlivě stejných příznaků. To vše mělo navrátit důvěru k lékárnám, které měly zaručeně nejlevnější léky v celém okolí. [30]

Velikým problémem pro lékárny byly drogérie, které se neustále snažily získat povolení k volnému prodeji léčivých specialit (LSp) a přípravě veterinárních léčiv (LČ) a LČ z inoxií. Často však pomáhaly této konkurenci sami lékárníci tím, že kolegovi nedovolili otevřít ve svém okolí lékárnu a tak zde zřídil medicinální drogérii.

V roce 1924 už byla situace natolik vážná, že hrozil zánik lékárenství. Funkci lékáren přebíraly DL lékařů a drogérie (za stejnou cenu alespoň více zboží) a místa magistrů ve výzkumu a průmyslu přebírali chemici a přírodovědci.

Těžko však mohli majitelé bojovat proti konkurenci, když jim byla okamžitě předhozena téměř 100% závadná expedice lékáren na účet nemocenských pokladen (NP). [31]

Na konferenci zástupců lékárníků majitelů ze Střední Evropy ve Vídni 22.-23.1.1927 bylo zdůrazněno, že jedinou záruku bezpečné expedice léků mohou dát pouze lékárny, a bylo tedy nutné vymezit jejich práva mezi ostatními živnostmi. [32]

Na Slovensku byla situace odlišná, protože zde bylo málo drogérií a hodně lékáren, jelikož neměli rekursní řízení a drogisté se báli receptovat, aby nepřišli o koncesi, neboť úřady tyto přestupky přísně trestaly. [33]

Věstník SČL kritizoval způsob, jakým nabyl magistr přes den pracující mimo lékárnu (drogérie) praxi pro udělení koncese. Dotyčný se nechal totiž zaměstnat v lékárně na noční služby, a protože bylo soudem potvrzeno, že denní i noční služba si byly rovny, získal potřebnou praxi. Příčinou byla nechuť majitele noční služby sloužit a nutnost magistra se přes den prací uživit. Navíc bylo mnoho takových případů, kdy syn majitele lékárny byl veden jako činný magistr, ač se věnoval zcela jiné činnosti a doba mu byla do praxe také započtena. [34]

Nemožnost získat koncesi pro nové lékárny tlačila ceny stávajících provozoven do závratných výšek. Vzniklé dluhy nebyl pak nový majitel schopen z provozu lékárny uhradit a navíc se obával snížení hodnoty svého majetku v důsledku chystané reformy lékárenství.

2.4.	Vizitace lékáren

Všechny lékárny včetně zaměstnanců, zařízení a zásob podléhaly každoroční povinné vizitaci, jež prováděla okresní správa politická (OSP), kterou zastupoval okresní lékař, později doprovázený zástupci lékárnického grémia. V rámci vizitací byly odebírány vzorky LČ, LSp a individuálně vyráběné léčivé přípravky (IVLP), které byly zasílány k rozborům do Ústavu pro zkoumání léčiv (ÚZL) v Praze.

Neschopnost ÚZL uhlídat všechny přestupky v lékárnách často vedla k nekontrolovatelnému prodeji LSp bez ohledu na to, jestli obsahovaly silně a velmi silně účinné látky, k překotnému přihlašování zahraničních LSp, které nebyly ničím nové ani objevné a k rozšíření drogistického sortimentu do takové míry, že se často jen označením lišila lékárna od medicinální drogérie. Ani v konkurenci cenové a poskytování slev nezůstávala pozadu za obchodem. Zavedení volné farmacie v této době by nanejvýš mohlo nově přinést jen konkurenci v jakosti LČ a služeb. [35]

Grémia lékárníků byla zákonným nástrojem pro kontrolu a správu lékáren. Byly obdobou živnostenských komor a byly podřízeny MVZdTV.

Vizitace lékáren byly prováděny většinou neodborně a z nutnosti. Proto bylo snahou farmaceutů, aby k vizitacím byli přizváni i zástupci Ústavu pro zkoumání léčiv (ÚZL).

2.5.	Pracovníci v lékárnách

V lékárně byli zaměstnáni majitelé, nájemci a kondicinující magistři (tzv. kalfové) - jako zaměstnanci. Mezi kondicinující patřili i provizoři - lékárníci s nejméně 5 lety praxe, zodpovědní za provoz lékárny, nejčastěji v lékárnách reálných, radikovaných nebo provozovaných na základě vdovského nebo sirotčího práva. Toto právo umožňovalo vdově a nezletilým dětem po lékárníkovi provozovat lékárnu na základě původní osobní koncese. Pozbývalo platnost dalším sňatkem vdovy nebo plnoletostí dětí. Lékárníkem se dle ministerského nařízení z 23.1.1879 z č.j.15.729 ex 1878 mohl nazývat jen magistr a zároveň majitel lékárny. Správci ani provizorovi lékárny pak tento titul nepříslušel, docházelo tu tedy někdy k paradoxním situacím a MVZdTV bylo požádáno, aby tento výnos zrušilo a používalo termínu diplomovaný lékárník pro všechny zaměstnance pracující v lékárně. [11]