Vydavatel: MEDON s.r.o.
Havelská ul. 14, Praha 1
e-mail: office@medon.cz
web: http://www.medon.cz
ON-LINE OBSAH:
OBSAH 2000/2001:
Autorský kolektiv
Předmluva
Úvod
1. Poradenství:
Samoléčení
Malárie
Oxidační stres a možnosti jeho ovlivnění
Pneumokoková systémová onemocnění a možnosti ochrany před nimi
Psoriáza
Sjögrenův syndrom
Tinea pedis, tinea unquium
Tuberkulóza
Virová hepatitida
2. Problematika kombinace protiinfekčních léčiv
3. Zánět optimalizující a imunitu normalizující působení systémové enzymoterapie
4. Veterinární farmacie
5. Přehled recepturních zkratek
6. Latina v současné farmaceutické praxi
7. Z receptářů starých lékárníků
8. Český lékopis 1997 - doplněk 2000
9. Evropský lékopis, jeho význam a perspektiva
10. České lékárenství v letech 1918 - 1928
11. Znáte práva pacientů?
12. Léčivo a lék na poštovní známce
13. Rigorózní řízení
14. Seznam obecně závazných právních předpisů platných v oblasti zdravotní a sociální politiky České republiky k 31.7.2000
15. Farmaceutická společnost, evropský region, mezinárodní spolupráce

 
České lékárenství v letech 1918 - 1928

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
Lékárny reálné-radikované byly vázány stanovištěm na určitý dům a v gruntovní knize musely být zaneseny jako nedělitelná součást domu. Mohly být zcizeny, pronajaty, děděny či odkoupeny, ale vždy jen jako součást domu. Nebylo možné je od domu oddělit, nebo jen ve výjimečných situacích se souhlasem zemského úřadu, místní pozemkové vrchnosti a s vědomím případných věřitelů. Právo se pak přivtělilo k novému domu a zaneslo do knih. Později (1904) se mohly změnit na neradikované. [6]
V Čechách pro tyto lékárny platily výnosy z 18.11.1781, 15.3.1784, 25.11.1910, 30.11.1920. Podle nich byla radikovanou taková lékárna, která měla toto právo zaneseno v gruntovní knize nejméně 35 let před rokem 1775 (od roku 1743).
Pro Moravu a Slezsko pak před 15.11.1780 dle výnosů č.20.455 ze dne 3.8.1821, č. 2.903 z 10.11.1886, č. 10.915 z 28.10.1903.
Lékárny reálné-volně prodejné mohly být přenášeny (zcizovány) mezi majiteli, nebyly však povoleny výslovně jako osobní koncese a nebyly vázány na dům.
V Čechách do 9.6.1820 (dle výnosu z 7.1.1825); na Moravě a ve Slezsku používaly tyto výsady lékárny prodejné od nepaměti byly-li jejich prodejní smlouvy (alespoň jedna) zaneseny v knihách, určených k zaznamenávání živností před 15.11.1780 (dle výnosu č.20.455 z 3.8.1821 a č.2.622 z 18.11.1898). Mohly být spravovány majitelem nebo zcizeny, pronajaty, děděny, či vůbec odstoupeny, dle uvážení majitele bez omezení úřady.
Všechny lékárny, vzniklé po roce 1851, platily za osobní.[6]
Domácí lékárny (DL) byly určeny pro lékaře a veterináře, kteří měli povinnost vést svou DL sami bez pomocných sil a odebírat léky ve VL. Mohly být zřizovány jen v místech, kde VL nebyla dostupná, a to pouze se souhlasem zemské správy politické (ZSP) a lékárnického grémia. Podléhaly vizitacím. Nesměly léky prodávat, ale lékař z nich mohl vydat přípravky jen svým pacientům, zároveň však musel vydat ztaxovaný recept. DL zanikla při přestěhování lékaře do jiného místa nebo zřízením VL. Lékárník byl v tom případě povinen odkoupit všechny upotřebitelné léky. Lékař nesměl lékárnu pronajmout.
DL byly příčinou častých nářků ze strany lékárníků, kteří lékařům vyčítali výdej přípravků bez signatur a receptů neodpovědnými osobami a odběr LČ z velkoobchodu nebo přímo od výrobců, či posílání pacientů pro přípravky do drogérií.[5] [7]
Zvláštním druhem DL byly příruční lékárničky, které obsahovaly soubor nejnutnějších přípravků potřebných k léčebnému zákroku při náhlých a životu nebezpečných onemocněních, které měli mít lékaři a ranhojiči na venkově, kde nebyla VL. Podléhaly vizitacím.
Klášterní lékárny vznikaly při klášterech pro potřeby nemocných, o které klášter pečoval. Mezi takové řády patřili Milosrdní bratři, které založil Jan z Boha roku 1553. Do Valtic je přivedl v roce 1605 kníže Lichtenstein, a v roce 1620 už měli ve svém klášteře v Praze 12 lůžek, v roce 1703 - 70 a v roce 1900 - 167 lůžek. Dávali své členy studovat na lékařské fakultě, aby měli dostatek lékařů a magistrů. Při klášterech zřizovali botanické zahrady z léčivých rostlin a věnovali se chemii. V roce 1770 vydala Marie Terezie generální zdravotní normativ a v jeho dodatku z roku 1773 povolila Milosrdným bratřím, jako jediným, provozovat veřejný prodej léků. Všechny lékárny Milosrdných bratří byly tak uznány za lékárny veřejné. Ostatní řády měly tuto činnost zakázánu pod pokutou 100 dukátů. Přesto ani Uršulinky ani Kapucíni za své zázračné pilulky pokutu nikdy neplatili. Alžbětinky a Milosrdné sestry založily ÚL a bohaté řády s vrchnostenským oprávněním udělily svým lékárnám živnostenská oprávnění, čímž se staly lékárnami reálnými. [8]
Milosrdní bratři vlastnili ve sledovaném období 10 VL klášterních u klášterních nemocnic na území ČSR. [8]
K 10.8.1928 bylo na základě lékárnické matriky v Čechách a na Moravě 10 veřejných klášterních lékáren a 2 ústavní klášterní lékárny.
Ústavní lékárny (ÚL) mohly být dle § 35 lékárnického zákona provozovány léčebnými a humanitními ústavy, výjimečně i nemocenskými pokladnami (NP) a jejich svazy. Vždy však na základě slyšení u ZZR. Dle ministerské informace (předchůdce ministerského nařízení) (m. i.) ze dne 28.4.1907 č.26.245 ex 1905. Dle § 35 lékárnického zákona však nesměly NP, pokud neměly povolenu ÚL, zakládat sklady léků, které by ve velkém objednávaly z VL a samy je vydávaly nemocným či členům, lékařům nebo nemocnicím. Jejich provozování mohlo být výjimečně povoleno veřejným, léčebným, humanitním ústavům (odtud název), dělnickým NP a svazům NP. Udělené oprávnění bylo nepřenosné, dávalo možnost výdeje jen osobám v ústavu ošetřovaným nebo tam bydlícím, členům NP, či jejich svazu. Jiným osobám mohli vydat léčivé přípravky jen v naléhavých případech. ÚL neměly úlevy na daních jako NP, ale platily pro ně sazby pro strany úlev požívajících. ÚL mohl řídit jen kvalifikovaný, úředně potvrzený, odpovědný správce. Pronájem nebyl možný. Povolení k provozování mohlo být odňato, pokud nebyla do 1 roku od udělení koncese otevřena, nebo byl její provoz přerušen na více než 6 měsíců. O provozu, zařízení, vybavení, pomocném personálu, taxe za koncesi a přeložení platily obdobné předpisy jako pro VL. V Čechách byly již zmíněné ÚL Milosrdných sester v Praze. V roce 1911 vznikla ÚL v zemském ústavu pro choromyslné v Praze- Bohnicích. V roce 1919 vznikla při V7 zemědělské v Brně DL, od roku 1929 přeměněna v ÚL. Prvním správcem byl Mr. L. Bílek. V roce 1920 vznikla v Opavě zemská režijní (zemská ústavní) lékárna. V letech 1920-1928 ji vedl Mr. Fr. Klauda. V roce 1920 dostal koncesi na zřízení ÚL Ústřední svaz českých NP (otevřena byla až v roce 1922 v Praze, Hybernské ul. č. 7). [5]
Zvláštním typem lékáren byly vojenské lékárny
Lékárny tedy mohly být pouze veřejné a to koncesované nebo reálné, ústavní, klášterní, vojenské nebo domácí pro potřeby lékařů nebo zvěrolékařů.

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11