Warning: mysql_fetch_array() expects parameter 1 to be resource, boolean given in /www/doc/www.medon-solutio.cz/www/online2013/print.php on line 12
 

::  Peshranin zdravotn pe  ::

Autor
Doc. RNDr. Jozef Kolář, CSc.
Ústav aplikované farmacie, Farmaceutická fakulta VFU Brno, Palackého tř. 1/3, 612 42  Brno

Harmonizace evropského farmaceutického trhu započala roku 1965 vydáním první farmaceutické směrnice Společenství – Směrnice Rady 65/65/EHS ze dne 26. ledna 1965 o sbližování právních a správních předpisů týkajících se hromadně vyráběných léčivých přípravků. 1) Principy volného pohybu pracovníků (nejdříve) a všech občanů (později), zboží, tzn. produktů, které lze peněžně ocenit a které jsou jako takové schopny tvořit předmět obchodních transakcí, 2) a služeb, tzn. úkonů poskytovaných zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob, 3) jako jedny ze základních práv jsou vtěleny také do Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 9. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči. 4) Ta má být naplněním ambiciózního plánu na zavedení celoevropského „trhu zdravotní péče“. Cílem je překonání velmi významných odlišností v jednotlivých národních systémech zdravotní péče a jejich financování, jakož i rozdílů v rozsahu zdravotní péče poskytované v rámci jednotlivých členských států z prostředků alokovaných v rámci systémů sociálního zabezpečení či zdravotního pojištění. 5) Směrnice není, na rozdíl od evropských nařízení, přímo závazná v členských státech, pro které je určena. Aby bylo dosaženo výsledku, který stanoví, je tedy nutné, aby její ustanovení byla transponována do vnitrostátních právních předpisů jednotlivých členských států. 6) Transpoziční lhůta pro členské státy stanovená touto směrnicí uplyne 25. října 2013. 5)
Cílem směrnice 4) je stanovit pravidla pro usnadnění přístupu k bezpečné a vysoce kvalitní přeshraniční zdravotní péči v Unii. Za „přeshraniční zdravotní péčí“ se považuje zdravotní péče poskytnutá nebo předepsaná v jiném členském státě než v členském státě, v němž je pacient pojištěn.
 Směrnice upravuje mimo jiné předepisování, vydávání a poskytování léčivých přípravků a zdravotnických prostředků tam, kde jsou poskytovány v souvislosti se zdravotní péčí. Definice přeshraniční zdravotní péče upravuje jak situaci, kdy pacient zakoupí tyto léčivé přípravky a zdravotnické prostředky v jiném členském státě, než ve kterém je zdravotně pojištěn, tak situaci, kdy pacient zakoupí tyto léčivé přípravky a zdravotnické prostředky v jiném členském státě, než ve kterém byl lékařský předpis vystaven.
Jinými slovy, směrnice upravuje uznávání přeshraničních lékařských předpisů ve všech 27 členských státech Evropské Unie. Lékařským předpisem se rozumí předpis na léčivý přípravek nebo na zdravotnický prostředek vystavený osobou vykonávající regulované zdravotnické povolání ve smyslu směrnice 2005/36/ES, 7) která je oprávněna tak učinit v členském státě, v němž je lékařský předpis vystaven.
Směrnice 4) se nedotýká pravidel členských států týkajících se prodeje léčivých přípravků a zdravotnických prostředků prostřednictvím internetu.
 Pokud byly léčivé přípravky registrovány v jednom členském státě a v tomto členském státě byly předepsány osobou vykonávající regulované zdravotnické povolání ve smyslu směrnice 2005/36/ES 7) pro konkrétního pacienta, mělo by být v zásadě možné, aby byly tyto lékařské předpisy v jiném členském státě, ve kterém je léčivý přípravek registrován, odborně uznány a předepsané léčivé přípravky vydány. Odstraněním právních a administrativních překážek, které brání tomuto uznávání, by neměla být dotčena potřeba odpovídajícího souhlasu pacientova ošetřujícího lékaře nebo farmaceuta v každém jednotlivém případě, pokud je odůvodněna ochranou lidského zdraví a je nezbytná a přiměřená pro uvedený cíl. Uznáváním lékařských předpisů z jiného členského státu by neměla být dotčena žádná odborná nebo etická povinnost, která by vyžadovala, aby farmaceut odmítl vydat předepsaný léčivý přípravek. Tímto odborným uznáním by nemělo být dotčeno ani rozhodnutí členského státu, v němž je pacient pojištěn, o zařazení tohoto léčivého přípravku do systému dávek, na něž se vztahuje systém sociálního zabezpečení pacienta. Dále by mělo být uvedeno, že náhradou nákladů na léčivé přípravky nejsou dotčena pravidla pro vzájemné uznávání lékařských předpisů, ale vztahují se na ni obecná pravidla pro náhradu nákladů na přeshraniční zdravotní péči uvedená v této směrnici. Provádění zásady uznávání by mělo být zjednodušeno přijetím opatření nutných k ochraně bezpečnosti pacienta a k zabránění tomu, aby byly léčivé přípravky zneužívány nebo zaměněny. Tato opatření by měla zahrnovat přijetí nevýlučného seznamu údajů, které mají být uvedeny na lékařském předpisu. Členské státy by měly mít možnost do svých lékařských předpisů zahrnovat i další prvky, pokud to nebude bránit tomu, aby byly uznány lékařské předpisy z jiných členských států, které obsahují údaje ze společného seznamu. Uznávání lékařských předpisů by se mělo rovněž vztahovat na zdravotnické prostředky, které byly v souladu s právními předpisy uvedeny na trh členského státu, v němž bude zdravotnický prostředek vydán.

Uznávání lékařských předpisů vystavených v jiném členském státě
1. Členské státy zajistí u léčivých přípravků, které jsou registrovány na jejich území v souladu se směrnicí 2001/83/ES 8) nebo nařízením (ES) č. 726/2004, 9) aby léčivý přípravek předepsaný v jiném členském státě pro konkrétního pacienta mohl být na jejich území vydán v souladu s jejich platnými vnitrostátními právními předpisy a aby byla jakákoli omezení uznání jednotlivých lékařských předpisů zakázána:
a) pokud nejsou omezena na to, co je pro ochranu lidského zdraví nezbytné a přiměřené, a pokud nejsou nediskriminační, nebo
b) pokud nejsou založena na oprávněných a odůvodněných pochybnostech o pravosti, obsahu nebo srozumitelnosti konkrétního lékařského předpisu.
Uznáváním takovýchto lékařských předpisů nejsou dotčena vnitrostátní pravidla týkající se předepisování a výdeje léčiv, jsou-li v souladu s právem Unie, včetně generických nebo jiných náhrad. Uznáváním lékařských předpisů nejsou dotčena pravidla o náhradě nákladů na léčivé přípravky. Náhrada nákladů na léčivé přípravky je také předmětem této směrnice.
Uznáváním lékařských předpisů není dotčeno zejména právo farmaceuta odmítnout na základě vnitrostátních pravidel z etických důvodů vydat léčivý přípravek předepsaný v jiném členském státě, pokud by měl právo odmítnout vydat léčivý přípravek, pokud by byl předpis vydán v členském státě, v němž je pacient pojištěn.
Členský stát, ve kterém je pacient pojištěn, přijme vedle uznání lékařského předpisu všechna nezbytná opatření pro zajištění pokračování léčby v případech, kdy je v členském státě, v němž je zdravotní péče poskytována, vystaven lékařský předpis na léčivé přípravky nebo zdravotnické prostředky dostupné v členském státě, v němž je pacient pojištěn, a v tomto státě je žádán jejich výdej.
Tento odstavec se rovněž vztahuje na zdravotnické prostředky, které jsou uvedeny na trh v příslušném členském státě v souladu s předpisy.
2. Za účelem zjednodušení provádění odstavce 1 Komise přijme:
a) opatření umožňující zdravotnickému pracovníkovi ověřit pravost lékařského předpisu a to, zda byl lékařský předpis v jiném členském státě vystaven osobou vykonávající regulované zdravotnické povolání, která je oprávněna tak učinit, a to vypracováním seznamu minimálních údajů, které mají být na lékařských předpisech uvedeny a které musí být jasně identifikovatelné na lékařských předpisech všech formátů, včetně prvků usnadňujících případný kontakt mezi tím, kdo vystavil předpis, a výdejcem léčivých přípravků, aby bylo zajištěno plné porozumění léčebnému postupu a zároveň byly respektovány požadavky ochrany údajů;
b) pokyny podporující členské státy při rozvíjení interoperability elektronických lékařských předpisů;
c) opatření pro usnadnění správné identifikace léčivých přípravků nebo zdravotnických prostředků předepsaných v jednom členském státě a vydaných v jiném, včetně opatření řešících otázky bezpečnosti pacientů ve vztahu k nahrazování léčivých přípravků nebo zdravotnických prostředků v přeshraniční zdravotní péči, pokud takové nahrazení právní předpisy členského státu vydávajícího léčivý přípravek nebo zdravotnický prostředek povolují. Komise zváží mimo jiné používání mezinárodního nechráněného názvu a dávkování léčivých přípravků;
d) opatření napomáhající srozumitelnosti informací pro pacienty týkající se lékařského předpisu a poučení vztahujících se k užívání výrobku, včetně uvedení léčivých látek a dávkování.
Opatření uvedená v písmenu a) přijme Komise nejpozději 25. prosince 2012 a opatření uvedená v písmenech c) a d) nejpozději 25. října 2012.
3. Opatření a pokyny uvedené v odst. 2 písm. a) až d) se přijímají regulativním postupem podle čl. 16 odst. 2.
4. Komise při přijímání opatření a pokynů podle odstavce 2 zohlední jejich pravděpodobný přínos a přiměřenost veškerých nákladů na jejich dodržování.
5. Pro účely odstavce 1 Komise do 25. října 2012 rovněž přijme, prostřednictvím aktů v přenesené pravomoci podle článku 17 a za podmínek stanovených v článcích 18 a 19, opatření pro vyloučení zvláštních kategorií léčivých přípravků nebo zdravotnických prostředků z uznávání lékařských předpisů stanoveného tímto článkem, pokud je to nezbytné k ochraně veřejného zdraví.
6. Odstavec 1 se nevztahuje na léčivé přípravky podléhající omezení výdeje na zvláštní lékařský předpis, jak stanoví čl. 71 odst. 2 směrnice 2001/83/ES. 4)

Svaz lékárníků Evropské unie (Pharmaceutical Group of the European Union, PGEU) uskutečnil v letech 2008/2009 studii, v níž se zabýval možností vytvořit šablonu, nebo neúplný seznam požadavků, které by usnadňovaly uznávání přeshraničních lékařských předpisů. 10) V různých členských státech EU byl zkoumán systém preskripce, přičemž se každá země vyjádřila k pěti aspektům. Těmi byly:
- právní základ preskripce,
- vzory lékařských předpisů,
- všeobecné požadavky na preskripci a její prvky,
- elektronická preskripce,
- uznávání evropských předpisů a úloha lékárníků ve vztahu k preskripci.


V těchto souvislostech je nutné zdůraznit úlohu lékárníků při realizaci lékařských předpisů, která překračuje to, čeho si obvykle pacient nebo kompetentní orgány všímají. Tak byl jasně charakterizován profil každé země. V zájmu ochrany veřejného zdraví musí lékárníci posoudit lékařský předpis, ověřit jeho pravost, a potvrdit jeho platnost. Kromě toho musí pacientům poskytnout informace o užívání léčivých přípravků, řídit se pravidly pro substituci léčivých přípravků v těch zemích, kde je povolena. V některých zemích musí lékárníci v případě urgentní potřeby zvažovat různé alternativy k předepsanému léčivému přípravku. Navíc existuje významná byrokratická zátěž související s manipulací a ověřováním lékařských předpisů. Lékárníci musí vést záznamy o lékařských předpisech pro potřeby jejich úhrady, uchovávat záznamy o léčivých přípravcích, které podléhají zvláštním ustanovením (omamné a psychotropní látky atd.). Kromě toho je důležité zajistit možnost kontaktu mezi lékaři, kteří předepisují a lékárníky, kteří vydávají léčivé přípravky. Tento kontakt dovoluje rozpoznat potenciální lékové chyby, předcházet jim a objasnit jakékoli další sporné problémy, k nimž může dojít.

Zkušenosti PGEU
1. Forma lékařského předpisu
Národní šablony (vzory) lékařských předpisů se mezi členskými státy EU značně liší – od přesně definovaného formuláře lékařského předpisu reflektujícího status léčiva, až po čistý list papíru akceptovaný v některých zemích, pokud obsahuje veškeré nezbytné prvky a pokud lze identifikovat předepisujícího.
2. Abeceda
Na území EÚ se používá více než jedna abeceda. Proto se navrhuje, aby přeshraniční lékařské předpisy byly psány latinkou, která je nejběžnější a obecně akceptovaná. Navíc by, z důvodu zajištění srozumitelnosti lékařského předpisu, měla být dána přednost tištěné podobě lékařského předpisu před lékařským předpisem psaným rukou.
3. Způsob předepisování léčivých přípravků, údaje uváděné na lékařském předpisu
Názvy, pod kterými jsou léčiva předepisována, se v rámci členských zemí EU liší. Například v Litvě musí být léčivé přípravky předepisovány ve formě INN* názvů (generických názvů). To je již běžnou praxí v Nizozemsku a usnadňuje identifikaci léčivých přípravků, které mají být vydány a dovoluje generickou substituci za předpokladu, že je povolena. Nejsložitějším případem pro uznávání zahraničních lékařských předpisů je situace, kdy je léčivo předepsáno ve formě obchodního názvu. Tento způsob předepisování léčivých přípravků je běžný v Řecku, Rakousku, Maďarsku, Irsku, Turecku, Finsku, Švýcarsku, Slovinsku, Švédsku, Lucembursku atd. ** Tytéž generické léčivé přípravky jsou často označovány na různých trzích odlišně, nebo někteří výrobci zásobují pouze určité regiony nebo země. Výsledkem je, že odborník nemůže být obeznámen s obchodními názvy předepisovaných léčiv a tudíž být schopný je vydat. Avšak předepisující musí mít možnost předepsat za určitých okolností léčivo ve formě obchodního názvu. Například terapeutický index některých léčivých přípravků ze skupiny antiepileptik je velmi úzký, a proto se doporučuje, aby pacienti vždy užívali léčivý přípravek stejného obchodního názvu. Kromě toho někteří pacienti lpí na určitém názvu léčivého přípravku a nabídka léčivého přípravku s jiným obchodním názvem je může rozrušit nebo vést k jeho odmítnutí. Preskripci v EU musí podporovat úplná databáze, která obsahuje informace o všech léčivých přípravcích schválených/registrovaných v EU27 národní nebo centralizovanou procedurou a dostupné ve všech jazycích Společenství.
*Mezinárodní nechráněné názvy (International Nonproprietary Names, INN) usnadňují identifikaci léčivé látky nebo léčiva. Každý INN název je unikátní název, který je celosvětově uznáván, a je veřejným majetkem. Nechráněný název je znám pod označením generický název (WHO).
Poznámka autora: Používat pojmu generická substituce v případě generické preskripce je poněkud nelogické.
** V publikaci 10) je také uvedeno Slovensko – zde je však generická preskripce již povolena zákonem č. 362/2011 Z. z. o liekoch a zdravotníckych pomôckach a o zmene a doplnení niektorých zákonov ve znení neskorších predpisov (viz Příloha 1 – Zoznam liečiv, které sa musia predpisovať len uvedením názvu léčiva) 11)
4. Kódové označení
V některých členských státech je za účelem ověření pravosti, potvrzení platnosti a úhrady léčivého přípravku lékařský předpis doplněn o jednoznačný čárový kód nebo sériové (výrobní) číslo. Proto je potřebné vědět, jak lze lékařské předpisy opatřené nekompatibilním kódem nebo vůbec bez kódu, začlenit do systému.
5. Identifikace předepisujícího
Je-li ověřena pravost lékařského předpisu, je podstatné nejen identifikovat pacienta, ale také moci ověřit předepisujícího. Ověření totožnosti předepisujících a možnost kontaktovat konkrétního předepisujícího je důležitá proto, abychom maximalizovali bezpečnost pacienta a zabránili výskytu medikačních chyb. Ve většině zemí EU je schopnost identifikovat předepisujícího právním požadavkem, který lékárník musí učinit před výdejem léčivého přípravku. Navíc je důležité zajistit, aby lékárník mohl kontaktovat předepisujícího v jakýchkoli záležitostech, které se týkají preskripce. Lékárníci ve veřejných lékárnách obvykle těsně spolupracují s místními praktickými lékaři nebo specialisty, často diskutují problémy, které se týkají lékařských předpisů, které přicházejí do lékárny. Proto je nutné tyto kontakty v rámci poskytování přeshraniční zdravotní péče podporovat a podněcovat.
6. Platnost lékařského předpisu, údaje uváděné na lékařském předpisu
V národních šablonách (vzorech) lékařských předpisů členských států a dokonce v různých existujících vzorech lékařských předpisů v rámci jednoho členského státu se značně liší další náležitosti lékařských předpisů. Například v Řecku je platnost lékařského předpisu pět dní, v Belgii platí až po neomezené časové období. V Maďarsku, Slovinsku a Litvě může předepisující na jeden lékařský předpis předepsat pouze jeden léčivý přípravek, v Irsku, Francii a Dánsku není počet předepisovaných léčivých přípravků na jednom lékařském předpisu omezen.
 Navrhuje se, aby bylo povoleno na jeden přeshraniční lékařský předpis předepsat jenom jednu položku, aby se pacientům usnadnila nezbytná flexibilita při získávání svých léčiv v různých zemích nebo v různých lékárnách a navíc, aby se předešlo podvodům při doplnění dodatečných položek na formulář.
7. Indikace
Aby byl lékařský předpis v Dánsku v pořádku po právní stránce, vyžaduje se specifikovat diagnózu, na kterou byl léčivý přípravek pacientům předepsán.
Proto je důležité při vypracovávání seznamu požadovaných položek pro přeshraniční lékařské předpisy brát v úvahu všechny národní prvky. Uvedený seznam by neměl narušovat národní preskripční anebo dispenzační praxi.
8. Specifika preskripce
 V některých členských státech mohou léčivé přípravky nezávisle předepisovat zdravotní sestry a lékárníci, pokud k této činnosti získali potřebnou kvalifikaci; mají stejná preskripční práva jako lékař. Důležité je respektovat v některých zemích právo předepisovat léčivé přípravky nelékaři. Měl by být brán zřetel na možnosti, které určují, zda je preskripce konzistentní s národními omezeními, která se týkají některých kategorií léčiv, jež mohou být předepisována jen určitými předepisujícími.

Zatímco se lékárenská praxe v členských zemích jen málo liší, právní rámec a národní preskripční praxe a zvyklosti jednotlivých předepisujících mohou přímo ovlivnit dispenzační postupy. Aby se usnadnilo bezproblémové uznávání přeshraničních lékařských předpisů, a co je nejdůležitější, aby se zajistila kontinuita přeshraniční zdravotní péče a maximalizovala její bezpečnost pro pacienta (zejména prevencí medikačních chyb), je důležité zaručit, aby se vzaly v úvahu všechny nutné autentifikační charakteristiky lékařských předpisů stejně jako všechny jejich nezbytné náležitosti.
Při respektování výše zmíněných rozdílů ve vzorech národních lékařských předpisů a odlišné preskripční praxe se poukazuje na skutečnost, že tvorba mechanismu uznávání přeshraničních lékařských předpisů je velmi složitá úloha, která vyžaduje širokou participaci všech zainteresovaných. PGEU představuje „vzorový“ lékařských předpis, který obsahuje všechny důležité prvky – obr. 1:

Obrázek 1

(I) Identifikace pacienta: jméno, datum narození, adresa, telefonní číslo, národní identifikační číslo, číslo zdravotní karty a pohlaví.
(II) Identifikace předepisujícího: jméno, identifikační číslo/číslo licence, adresa, mezinárodní telefonní číslo, e-mail a podpis. Dále se navrhuje vyčlenit prázdné místo pro poznámky předepisujícího určené lékárníkovi.
(III) Identifikace léčby:
a. předepsané léčivo – má být vyplněno předepisujícím s uvedením INN názvu léčiva (obchodního názvu, je-li to vhodné) předepsaného léčiva, lékové formy, síly, počtu dávek, indikace a délky léčby, dávkování a prostor pro informaci o opakování, je-li to vhodné.
b. vydaný léčivý přípravek – má být vyplněno lékárníkem s uvedením obchodního názvu vydaného léčivého přípravku, lékové formy, počtu vydaných dávek, dávkování, popisu, jak léčivý přípravek užívat a další poznámky, je-li to vhodné.
(IV) Ověření pravosti a platnosti lékařského předpisu: datum a místo vystavení lékařského předpisu, doba platnosti lékařského předpisu v měsících a jednoznačný identifikační kód.
(V) Identifikace vydávajícího: jméno, identifikační číslo/číslo licence, název a adresa lékárny, telefonní číslo lékárny, podpis a datum výdeje léčivého přípravku. 10)

PGEU podporuje práva pacientů na vyhledání a čerpání zdravotní péče v ostatních státech unie. Uznávání lékařských předpisů je jednou z klíčových změn, které nová směrnice přináší. Základním předpokladem pro výdej přeshraničního receptu je schopnost lékárníka ověřit pravost a správnost takového předpisu. Pro ověření pravosti lékařského předpisu je nezbytné nejenom identifikovat pacienta, ale také reálně identifikovat, případně kontaktovat předepisujícího lékaře, a tím se vyhnout případné chybě v medikaci. V některých případech se stává, že lékárník po telefonické konzultaci s lékařem upravuje předepsané dávkování v zájmu zachování bezpečné a efektivní terapie pacienta. Důležitá je i harmonizace pravidel u národních lékařských předpisů. Tento aspekt představuje jeden z konkrétních problémů, které přináší nová směrnice.
Valné shromáždění PGEU přijalo 21. března 2011 v Bruselu prohlášení, ve kterém reaguje na možné problémy při technické realizaci směrnice. Například obtíže spojené s identifikací osob oprávněných k předepisování v jiných zemích. Národní odlišnost obchodních názvů léků je komplikace řešitelná předepisováním pomocí mezinárodního nechráněného názvu léku (INN). Prohlášení také obsahuje návrh vzoru evropského lékařského předpisu, včetně seznamu nezbytných náležitostí – viz výše.
Generální sekretář PGEU John Chave říká: „Uznávání přeshraničních lékařských předpisů má naši plnou podporu. Uznání zahraničního receptu nemůže být na úkor profesních povinností lékárníka a bezpečnosti pacienta – jsme potěšeni, že znění směrnice v tomto směru podpořilo naše připomínky a zachovalo lékárníkovo právo nevydat lék v případě pochybností. Pro tento okamžik zůstává výzvou zajistit identifikaci a kontakt s předepisujícím lékařem, aby mohl systém pracovat bezpečně a efektivně.“ 12)

Shrnutí
Na implementaci směrnice 4) se začali připravovat lékárnici ve všech členských zemích EÚ. Na základě výsledků rozsáhlé diskuse definovali několik problematických oblastí, které je nevyhnutné brát v úvahu. Výsledkem diskuse je také řada doporučení, která by měla zefektivnit proces implementace této směrnice do praxe v jednotlivých členských zemích EÚ: 13)
- lékařské předpisy psát latinkou,
- předepisovat léčiva vždy s možností zadat také mezinárodní nechráněný název léčiva, s uvedením dalších potřebných informací (generická preskripce),
- zabezpečit možnost kontaktovat předepisujícího (lékaře či lékárníka),
- předepisovat na lékařský předpis pouze jeden léčivý přípravek,
- zvážit akceptaci a unifikaci kódového označování lékařských předpisů,
- povinně uvádět diagnózu,
- vytvořit databázi všech léčivých přípravků dostupných v členských státech EÚ; informace by měly být k dispozici ve všech jazycích EÚ,
- unifikovat formulář (šablonu, vzor)

Literatura:
1. Směrnice Rady 65/65/EHS ze dne 26. ledna 1965 o sbližování právních a správních předpisů týkajících se hromadně vyráběných léčivých přípravků.
2. Volný pohyb zboží Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží. 2010
3. Pojem služeb, zásada volného pohybu služeb a výjimky z ní.
http://ius.tulacek.eu/evropske-pravo/pfuk/evropa/zkouska/otazka-55
4. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 9. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči.
5. Šorfová, V.: Zdravotnictví jako služba v kontextu Evropské unie aneb nová právní úprava v oblasti přeshraničního poskytování zdravotní péče.
http://www.epravo.cz/top/clanky/zdravotnictvi-jako-sluzba-v-kontextu-evropske-unie-aneb-nova-pravni-uprava-v-oblasti-preshranicniho-poskytovani-zdravotni-pece-74686.html
6. Informace o nárocích pojištěnců a právech pacientů, vyplývajících ze směrnice EP a Rady 2011/24/EU ze dne 9. 3. 2011, o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči.
http://www.cmu.cz/propojistence/eu/infosm24/75-pravapacientu/302-naroky-pojistencu-24
7. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července 2005 o uznávání odborných kvalifikací.
8. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků.
9. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 726/2004 ze dne 31. března 2004, kterým se stanoví postupy Společenství pro registraci humánních a veterinárních léčivých přípravků a dozor nad nimi a kterým se zřizuje Evropská agentura pro léčivé přípravky.
10. PGEU Policy Statement Recognition of Cross-Border Prescriptions.
11. Zákon č. 362/2011 Z. z. o liekoch a zdravotníckych pomôckach a o zmene a doplnení niektorých zákonov ve znění pozdějších předpisů.
12. Evropský svaz lékárníků (Pharmaceutical Group of the European Union, PGEU) vítá rozšířené uznávání přeshraničních lékařských předpisů. Tisková zpráva ČLnK.
13. Minarovič, I.: Lekárenská starostlivosť bez hraníc. FarmiNews 4, 2012, č. 2, s. 5-7.