 |
|
|
|
| V hrobce postavené v předdynastické době v Abýdosu na západním břehu Nilu objevili archeologové před časem na 700 zachovaných keramických džbánků, které byly ve třech komorách vyrovnány skoro až ke stropu. Dno jednoho džbánku obsahovalo zbytky nažloutlého materiálu, ve kterém v roce 1994 chemická analýza odhalila stopy molekul vinného kamene – vínanu! Čím dál dokonalejší chemické analýzy prokázaly v současné době navíc přítomnost dalších organických látek. Ty se vstřebaly do keramiky džbánků, pocházejících až z prapočátků egyptské kultury, cca 3150 př. n.l.
|
|
|
| Vědci z Filadelfie a Beltsville dokázali, že tato keramika obsahuje stopy nejen vína, ale i přírodních léčivých látek do něj přidávaných. Vědci zjistili přítomnost pryskyřic některých stromů a také stopy léčivých rostlin a koření – šalvěje, máty či koriandru. Jde tak o nejstarší přímý doklad užívání medicinálních vín člověkem. Doposud to potvrzovaly pouze ne zcela jednoznačné odkazy v Ebersově lékařském papyru.
|
|
Víno představuje kulturní fenomén, který prakticky v celé historii lidského pokolení nemá obdoby. Možná snese srovnání s chlebem, solí, olejem, ale to pouze v nutričním významu. Ten však víno daleko převyšuje. Je opakovaně zmiňováno v Bibli, poezii od nejstarší až po moderní, a člověka provází doslova od kolébky až k posledním okamžikům. A navíc: je také lékem. Réva vinná patří mezi nejstarší kulturní rostliny, jsou doklady, že člověk v mladší době kamenné sbíral hrozny planě rostoucí révy a patrně náhodou poznal i opojné účinky zkvašené šťávy. Pěstování révy vinné započalo někdy před více než 9000 lety mezi břehy Černého moře a svahy Kavkazu, na území dnešní Gruzie. Odtud se pěstování révy šířilo podél řek Tigridu a Eufratu do Mezopotámie, dále do Persie a dále na východ, do Indie a Číny. Podle jiných názorů však starověká Čína v té době znala pěstování révy vinné a využití vína v medicíně – avšak jako většinu svých „vynálezů“ si i tuto moudrost velmi chránila. Číňané používali různé alkoholické nápoje jako rozpouštědla po více než 5 000 let.
|
|
|
|
Číňané nejen že znali víno, ale uměli je i uchovávat po 10 i 20 let bez úbytku na kvalitě. Znali také dávno před objevem destilace postup, jak z vína získat koncentrovaný alkohol – vymražením. Needham uvádí, že majitelé vína nelenili a vážili často dalekou cestu do hor, kde v horských chatách nechávali víno zmrznout, led odstranili a poté si užívali zkoncentrovaného alkoholu. A o tom, že víno ve staré Číně znali opravdu dobře a uměli si ho s radostí užívat, podávají četné doklady, nejenom z kouzelných Zpěvů staré Číny Bohuslava Mathesia. Li Po
Seděl jsem sám a sám jsem pil
mrzoutsky čelo vraště.
Lupínky květů padaly
v záhyby mého pláště.
Opile vstal jsem, těžce šel
měsíc mi cestu poví!
Do dálky pustá pole šla
a ptáci spali v křoví.
|
|
Co je však jisté, že každá z těchto starověkých kultur měla své vlastní, s vínem spojené mýty. Tak z Persie pochází pověst, vysvětlující, jak bylo „stvořeno“ víno. Ostatně pro nás má tato báje ještě další význam: ukazuje na jeden z prvních medicínských „zázraků“ léčivého vína.
Byl to slavný perský král Džamšíd, který si oblíbil čerstvě vymačkanou šťávu z hroznů. A aby mu vydržela po celý rok, nejenom při vinobraní, nechal si jí naplnit četné džbánky. I stalo se, co se muselo stát: šťáva zkvasila a mimo jiné ztratila svou sladkou chuť. Král se domníval, že nápoj byl otráven a označil ji za jed! Jedna z jeho milostnic, jak praví příběh, trpěla tak velkou bolestí hlavy, že již nevěděla kudy kam a rozhodla se skoncovat se životem. A napila se hojně ze džbánku s „jedem“. A co následovalo si dovedeme představit. Víno jí ulevilo od bolesti, začala tančit, smála se a zpívala. Když se ráno probudila a chtěla další dávku „jedu“, už o všem věděl král a další nápoj již vypil sám. Nejen že se neotrávil, ale víno si tak oblíbil, že jej nazval „královským lékem“. Od těch časů víno požívalo v Persii neobyčejné úcty a bylo dostupné jen privilegovaným osobám.
|
|
Staré perské přísloví říká: „Ten, kdo má zdraví, má naději a kdo má naději, má všechno.“ |
|
|
|
Perskou starověkou kulturu vnímáme většinou pohledem školního dějepisu, kdy jsme prožívali statečný odpor řeckých bojovníků, ať již u Marathonu nebo u Thermopyl. Ale perská říše dala světu i velké učence a básníky – Ibn Sínu (Avicennu) či Omara Chajjáma.
|
|
J.S.Machar: Posel
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl,
mě Leonidas vyslal, umíraje.
„A padli všichni? „Po zákonech vlasti.
A těla barbarská se kol nich kupí
jak hory a z těch sláva Lakoniky
větrnou nohou teď po Heladě běží.
„A můj syn Agil? „Jak včely v úl svůj,
tak spěla kopí perská v prsa jeho.
„Já smrtelného zrodila jsem syna.
Ó bozi věční, teď jsem matkou šťastnou.
„Tak, pravdu díš. Však neblahý já posel,
jenž slepým losem určen k službě trudné
jsem místo svoje opustiti musil.
Kam poději se? Budu potácet se
ve světle denním, živá kořist Hádu
a zhrda všech mým údělem jen bude.
A když pak zemru, nikým neoželen,
stín osamělý Hádem bloudit budu,
neb druzi z boje víc mě nepoznají
a k nim se hlásit sám stud zabrání mi.
|
|
|
V období starověku byl život těžký a navíc ještě krátký, proto bylo vítáno cokoliv, co jej mohlo zpříjemnit. A to bylo i víno. Víno bylo silnější než pivo, nápoj chudších vrstev od časů před nějakými 6000 lety. Mohlo být uchováváno déle než pivo, chutnalo lépe než pivo a tak bylo i více ceněno; a na tom se nic nezměnilo až do dnešních dnů. Můžeme předpokládat, že víno pomáhalo při trávení, a tak i lidé, pijící víno mohli být lépe živeni, mohli být zdravější a silnější a schopnější než druzí. Arménští obchodníci šířili povědomí o pěstování révy a pití vína z oblasti dnešní Gruzie, Syrie a Libanonu podél řeky Eufratu do velkých sumerských měst Uru, Babylonu, Uruku a Kisku. Sumerská kultura dala světu nejen první písmo, ale také první lékařskou „knihu“. Tvoří ji záznamy na hliněných tabulkách z doby 2200 až 2100 př. n. l., objevených při vykopávkách v Nippuru, v roce 1910. Jsou na nich uvedena doporučení k užívání vína s různými přísadami jako léku na četná onemocnění: například sladké víno s medem bylo doporučováno proti kašli.
Babylonské lékařské záznamy uvádějí na 250 léčivých rostlin, 120 minerálních látek, a také víno, ale i olej, med či mléko – ty byly užívány jako nosiče, vehicula léčivých látek. Četné odkazy na dobrodiní, poskytované vínem, nalézáme i v jednom z nejstarších literárních skvostů – v Eposu o Gilgamešovi (asi 2000 př. n. l.).
|
|
Gilgameš otevře ústa svá
a mluví k Ištaře vznešené:
”Co ti mám dát, až si tě budu brát?
Mám ti dát olej pro tvé tělo a pro tvé roucho?
Mám ti dát chléb a něco k jídlu?
Věru, mám chléb, jaký se na bohy sluší,
a mám též nápoj, hodný krále.” (přeložil Lubor Matouš)
|
|
|
V Egyptě byl jako bůh vína uctíván Osiris a nazýván bohem vína a šesti pramenů Nilu. V hrobce hodnostáře Ptah-Hotepa, žijícího v Memphisu na Horním Nilu, byla nalezena nejstarší vyobrazení popisující výrobu vína. Egyptské papyry z 2000 př. n. l. již uvádějí medicinální použití vína. Medicinální vína byla v Egyptě vyráběna nejčastěji z hroznů, ale také kvašením datlí a palmové šťávy. Egyptská vína byla uchovávána v hliněných džbánech, opatřených pečetí vlastníka, se jménem vinice a označením ročníku a druhu vína! Jako dnes...
|
|
|
|
Víno vyrobené z hroznů (ve staroegyptštině „irep“) mělo dostatek alkoholu k extrakci rostlinných, živočišných i minerálních léčivých látek. Podle Ebersova papyru z 15. století př. n. l. byla medicinální vína předepisována jako tonikum, posilující žaludek a trávení. Na jiném místě papyru je víno doporučováno proti kašli a dokonce i jako prostředek usnadňující porod. Víno či hroznová šťáva byly užívány proti nechutenství, k podpoře chuti k jídlu a jednoznačně představovaly výtečný zdroj energie. V 6 předpisech Ebersova papyru je víno uváděno k odstranění velké slabosti, čili jako roborující, povšechně posilující prostředek. Víno bylo podáváno v klystýrech, obkladech a mastech. Zevně byly užívány i slupky a vinné kaly, vzniklé po vylisování vína – k odstranění otoků končetin a snížení horečky.
|
|
Proti epilepsii sloužila jemně umletá testes osla rozmíchaná ve víně. K léčba žloutenky se podávaly listy lotosu, prášek z plodů cicimku datlového (Ziziphus zizyphus), fíky, mléko, sladké pivo, plody jalovce a kadidlo, to vše naložené přes noc ve víně a popíjeno po 4 dny za sebou. Jak vidno, víno patřilo ve starověkém Egyptě neodmyslitelně ke každodenní lékařské praxi.
Ve starověké Indii se lékařství vyvinulo kolem roku 2000 př. n.l., nezávisle na léčebných systémech Mezopotámie, Egypta a Řecka. V těch dobách bylo víno uctíváno pro své léčebné vlastnosti jako bohyně Sóma. Počátky vína v Indii vycházejí z použití zkvašeného nápoje připraveného z popínavé rostliny Asclepias acida či Sarcostema viminalis a jiných původních rostlin. Později však byly nahrazeny evropskou révou vinnou a révovým vínem. Nejstarší indické písemné záznamy, védy, obsahují lékařské texty - ajurvédy, jejichž slavná část, Čaraka Samhita uvádí široké užití vína jako léku. Víno bylo velebeno jako skvělý prostředek proti nespavosti, smutku a únavě. Dodávalo tělu schopnost dobrého trávení a pocit radosti a štěstí. Víno bylo podáváno staroindickými chirurgy jako anestetikum a dodneška tvoří součást ajurvédských léčebných postupů.
Časy biblické
Víno bylo povýšeno nad pouhý nápoj řeckým bájeslovím, křesťanskou liturgií i více než častými zmínkami v Bibli (cit. podle Bible Kralické). Vždyť to byl starozákonní Noe, kdo jako první věc po potopě začal obdělávat vinice. A také on to byl, kdo na sobě zakusil i opojnou moc nápoje vzešlého z hroznů těchto vinic: „Noé pak obíraje se s zemí, začal dělati vinice. A pije víno, opil se, a obnažil se u prostřed stanu svého. (Genesis, 9: 20,21).
|
|
|
V Písmu najdeme však další stovky odkazů, ukazujících na zásadní význam vína pro lidskou společnost. Starý Zákon (cit. podle Bible Kralické) se opakovaně zmiňuje o tom, že přiměřené pití alkoholu může působit potěšení a být prospěšné. Uveďme jako příklad Žalm 104:15, který zmiňuje: „A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.“ A jaká že je odměna za dobrou práci? „Nuže tedy jez s radostí chléb svůj, a pí s veselou myslí víno své, nebo již oblibuje Bůh skutky tvé.“ (Kazatel 9:7). A nejen prací živ je člověk…: „Pro obveselení strojívají hody, a víno obveseluje život, peníze pak ke všemu dopomáhají.“ (Kazatel 10:19). V Bibli se také píše o tom, že alkohol může člověku pomoci, aby dokázal snášet různé těžkosti: „Dejte nápoj opojný hynoucímu, a víno těm, kteříž jsou truchlivého ducha. Ať se napije, a zapomene na chudobu svou, a na trápení své nezpomíná více.“ (Přísloví 31:6,7).
|
|
Pití vína neopomíná ani Nový Zákon. Apoštol Pavel, který věděl, že pití vína je zdraví prospěšné, dává Timoteovi jedno z prvních doporučení k léčení vínem! Radil mu: „Nepí již více vody, ale vína skrovně užívej, pro svůj žaludek a časté nemoci své.“ (1. Timoteovi 5:23).
|
|
|
|
A jak se díval na pití alkoholu samotný Ježíš Kristus? Je zajímavé, že prvním zázrakem, který vůbec vykonal, bylo přeměnění vody ve víno. Ježíš i jeho učedníci byli pozváni na svatbu v Káni Galilejské. Brzy však svatebčanům došlo víno a matka Ježíšova vyzvala syna ku pomoci. A tak Ježíš svolil a zázrak byl na světě: nechal vodou naplnit šest velkých kamenných nádob a „degustaci“ nechal na vrchním správci svatby. „A jakž okusil vrchní správce svadby té vody, vínem učiněné, (nevěděl pak, odkud by bylo, ale služebníci věděli, kteříž vážili vodu), povolal ženicha ten vrchní správce. A řekl mu: Každý člověk nejprvé dobré víno dává, a když by se hojně napili, tedy to, kteréž horší. Ty zachoval jsi víno dobré až dosavad. “ (Jan 2:9-10).
|
|
Podle Evangelia Sv. Marka to bylo medicinální víno - vinum murratum, čili myrhové víno s protibolestivým účinkem, jež bylo podáno Ježíši před ukřižováním.
Starověké Řecko
|
|
|
|
Hippokratés z Kósu (asi 460-380 př.n.l.), často označován jako „otec lékařství“, doporučoval konkrétní vína k čištění organismu, ke srážení horečky, k očištění a vlastně k dezinfekci ran. Dále jako močopudný, diuretický prostředek, k podpoře výživy, proti bolestem hlavy a zažívacím obtížím i jako prostředek celkově posilující organismus. Značnou pozornost Hippokratés věnoval v lékařství otázce pozorování příznaků (symptomů) zdraví a nemoci, v péči o nemocného pak Hippokratés zdůrazňoval potřebu individuálního přístupu. Hippokratés je autorem 58 spisů, sepsaných v 73 knihách - tyto spisy jsou označovány jako „Corpus Hippocraticum“ (Hippokratovský soubor), a obsahují práce z anatomie, chirurgie, fyziologie, či dietetiky. Hippokratés uváděl, že bílé silné víno dobře čistí – snadněji proniká do měchýře a působí i projímavě.
|
|
| Je vždy prospěšné u akutních onemocnění. Sladké červené víno je účinnější než bílé k usnadnění odkašlání.
|
|
| Hippokratés: „Víno jest věc podivuhodně vyhovující člověku, jak zdravému, tak i nemocnému. Budiž však podáváno ve správné míře podle tělesné stavby jednotlivce“. |
|
|
|
Aristotelés ze Stageiry (384-322 př.n.l.), syn lékaře z Thrákie, jeden z největších myslitelů starověku, neměl patrně k vínu vůbec daleko: na melancholii - přebytek černé žluči – doporučoval zajímavou trojkombinaci: víno, afrodisiaka a hudbu. Docela dobrá kombinace, která by jistě mohla fungovat i dnes... Stejně tak i Sokrates a Platon, další velcí řečtí filozofové, byli všichni též velcí milovníci vína.
|
|
| Po Hippokratovi i další řečtí lékaři oslavovali víno. Theophrastus z Eresu (372-287 př.n.l.), žák Aristotelův, popsal mnoho léčivých rostlin, které míchal s vínem a používal je jako lék. Mnesitheus (320-290 př.n.l.) ve svém traktátu „Strava a nápoje“ uvedl, že: „ Víno je velice prospěšné, může být smícháno s tekutými léčivy a přináší pomoc zraněným. Zatímco tmavé víno je nejprospěšnější pro tělesný růst, bílé víno je jemnější a velice močopudné; žluté víno je suché a lépe vhodné k trávení potravy“. Úžasné – nějakých 2200 let předtím než Morgan podal v r. 1939 svou zprávu o vitaminech ve víně! V letech 300 – 50 př.n.l. se centrum řecké medicíny přesunulo do Alexandrie, kde Erasistratus (300-260 př.n.l.) založil pokrokovou školu, využívající v léčení mírných projímadel, odvaru z ječmene a vína v malých dávkách. Jeho následovníci v prvním století našeho letopočtu přesídlili do Smyrny, kde pokračovali v jeho díle.
|
|
|
Hikesios, který vedl tuto skupinu, napsal pojednání De Conditura Vini, které doporučovalo víno jako lék. Na stejné téma napsal pojednání i jeho současník Apollonius z Citia (81-58 př.n.l.) Další významný alexandrijský lékař Cleophantus používal v léčbě víno a studenou vodu, zvláště při léčbě malárie, horeček a ke zklidnění nemocných.
Byli to opět Řekové, kteří do starověké medicíny zavedli pojem „theriak“, ve středověké i pozdější literatuře známý jako dryák. Býval to lék proti uštknutí hady a jedovatým hmyzem, a víno často tvořilo část tohoto léčebného prostředku. Pojem „theriak“ a „alexipharmakon“, vlastně antidotum, protijed, byl poprvé použit básníkem a lékařem Nikanderem 190-130 př.n.l. Velkým obhájcem těchto antidot byl král Mithradates Veliký (132-63 př.n.l.). Vytvořil „pravý lék“ - všelék označovaný jako mithradatium – antidotum a preventivní prostředek proti různých jedům. Všemocný král – experimentátor, zkoušel různé látky na vězních a zvířatech, kterým předtím podal jed. Inu, privilegium panovnika... Po dlouhá staletí byla tato mithradatia vyráběna v římských lékárnách, používána arabskými lékaři i ranhojiči středověku jako prostředek proti moru; v Anglii až do 18. století.
Starověký Řím
Po dobytí Korinthu Římany v roce 146 př.n.l., přesídlila řecká medicína do Říma. Na území Itálie, v dnešním Toskánsku, víno pěstovali již Etruskové a Římané si k vínu stvořili i svého boha – Baccha. Římané převzali umění řeckých lékařů.
|
|
|
|
K nejvýznamnějším z nich patřil Asklépiades z Prúsy, narozený v Bithynii v Malé Asii (124?–40? př. n. l.)., žák Kleofanta z Alexandrie a lékař Cicera. K jeho přínosům v léčbě četných nemocí patřily doporučení střídmosti v jídle a používání vína, hudby a tělesného cvičení na čerstvém vzduchu. Asklépiades se stal skvělým příkladem a zosobněním medicíny využívající víno v každodenní praxi. Proslavil se jako vynikající a úspěšný lékař v Římě. Podle všeho se zdá, že v Římě v období konce republiky nebylo většího a originálnějšího ducha, který by měl větší vliv na lékařství než právě Asklépiadés. Traduje se, že to byl právě on, kdo přinesl víno do medicíny. Objevil léčebné a uzdravující síly vína, a jeho široké užívání v léčbě se nepochybně podílelo na obrovské popularitě Asklépiada jako lékaře.
|
|
Asklépiades se postavil proti Hippokratově humorální představě a vyslovil novou teorii o vzniku nemocí. Tato teorie patrně vychází ze starší Démokritovy atomové teorie a jistě byla založena i na vědeckých myšlenkách Heraklida Pontika, filozofa z konce čtvrtého století př.n.l. Jeho teorie je však originální v tom, že těla živých tvorů nejsou tvořena dále nedělitelnými částicemi, ale tělísky různého tvaru a velikosti, která jsou v neustálém pohybu. Mohou se rozpadat na fragmenty, které se pak znovu skládají a tvoří nová těla. Částice jsou odděleny neviditelnými mezerami, tzv. póry. Tření tělísek vytváří tělesnou teplotu, zatímco zablokování pórů je příčinou bolestí a nemocí. Tato mechanistická teorie byla trnem v oku Galénovi, takže ještě téměř po 300 letech ji horlivě napadal, zvláště jí vyčítal rozpor s humorální teorií čtyř šťáv a nedostatek úcty k učení Hippokrata.
Stejně originální je i Asklépiadův přístup k rozlišování nemocí na akutní a chronické. Neméně původní byly jeho léčebné postupy, takže se dnes považuje za zakladatele psychiatrie i fyzioterapie. Jeho přístup k léčbě zdůrazňoval harmonizaci nemocných pomocí úpravy stravování, pobytu na čistém vzduchu a dostatku světla; nezbytné bylo i cvičení (byť třeba jen houpání nemocného upoutaného na lůžko), masáže a koupele. Je autorem pojednání o různých řeckých a římských vínech – „O dávkování vína“. Stal se oblíbených lékařem římské smetánky, byl jimi s uznáním nazýván jako Oinodotes – Dárce vína, a milován i díky svému léčebnému heslu: „Cito, tuto, iucunde“ – rychle, bezpečně, sladce! Jak hořké jsou proti tomu naše dnešní léky... Plinius starší uvádí, že se Asklépiadés vsadil o svou čest lékaře s Fortunou: své renomé by ztratil, pokud by sám onemocněl jakoukoliv nemocí. Svou sázku patrně vyhrál, neboť se dožil úctyhodného věku a nakonec zemřel po pádu ze schodů...
|
|
| Dalším významným řeckým lékařem byl osobní lékař císaře Tiberia, Menekratés z Tralletu: nesl hrdé označení Physikosoinodotes – lékař, který doporučuje užívání vína. Aurelius Cornelius Celsus (25 př.n.l. – 37 n.l.) je autorem „De re medicina“, encyklopedie o 8 knihách. Velkou část zájmu věnoval léčebnému použití vína, hodnotil medicinální vlastnosti různých vín z Itálie, Sicílie a Řecka a jejich použití na konkrétní nemoci. Tak pro příklad na zažívací obtíže Celsus doporučoval: „Ti, kteří mají pomalé trávení, a proto mají roztažený žaludek, nebo kteří mají horečku, která jim způsobuje v noci žízeň, nechť předtím než jdou spát, pijí 3 nebo 4 šálky vína tenkou slámkou.
|
|
|
|
|
Gaius Plinius Secundus, spíše známý jako Plinius Starší (23- 79 n.l.), velký římský státník, vědec a lékař, autor unikátní encyklopedie „Naturalis Historia“. Poté, co získal vynikající vzdělání v Římě, vstoupil do císařských služeb jako vojenský velitel. Za císaře Claudia velel jízdě v Germánii, za císaře Tita Flavia Vespasiana zastával celou řadu významných úřadů v provinciích (Afrika, Hispánie, ad.) a za císaře Tita velel dokonce části loďstva. V této hodnosti ho také 24. srpna 79 n.l. zastihla smrt když příliš horlivě zkoumal výbuch sopky Vesuv, která tehdy mimo jiné pohřbila Pompeje. Plinius se však nevěnoval pouze státní službě, usilovně se věnoval i studiu; byl považován za nejučenějšího Římana své doby. Sepsal řadu knih, z nichž nejvýznamnější byla ale právě ohromující encyklopedie o 37 knihách - Naturalis historia; medicíně věnoval plných 12 knih této encyklopedie.
|
|
Sebral v ní dosavadní znalosti o odrůdách révy vinné, druzích, kvalitě, původu a způsobech výroby vína. Uvádí 60 druhů vína, užívaných pro léčebné účely, popsal 200 druhů hroznů, 50 římských vín a 38 cizokrajných, sedm druhů slaného vína a 18 sladkých vín. Obhajoval pití vína při jídle, na rozdíl od zvyku z časů císaře Tiberia pít víno před jídlem. Uvádí: „jsou dvě tekutiny příjemné lidskému tělu – víno vnitřně a olej zevně.“
|
|
|
|
Dioskorides (40-90 n.l.), vojenský lékař z časů císaře Nera, je autorem De Universa Medicina. Tato kniha, první „materia medica“, je tvořena 5 knihami, popisujícími více než 1000 léčiv; stala se jedním z nejdůležitějších lékařských textů pro příštích 16 století. Dioskorides používal víno v mnoha situacích a vždy uváděl konkrétní typ vína k danému použití. Obecně víno zahřívá tělo, podporuje chut k jídlu i trávení, pomáhá ke spánku a celkově posiluje.
Columella (cca 4–65 n.l.), současník Plinia a Dioskorida, autor zemědělských pojednání, uvádí víno jako léčivo a vysvětluje rozličné efekty různých vín z jednotlivých odrůd révy vinné. Velcí římští vojevůdci, jako byl Gaius Julius Caesar podávali víno svým vojákům, aby zvýšili jejich sílu, odhodlání a ochránili je před chorobami, zvláště infekcemi, na prvním místě před úplavicí a cholerou.
|
|
| Diogenés Laertios (3. stol. n. l.) byl řecký historik a vzdělanec, z jeho četných prací je zřejmé, že víno tvořilo součást jeho každodenního života. Onehdy se ho kdosi ptal, jaký že druh vína má nejraději? A ten odpověděl: Přeci to, které není moje… |
|
|
|
 | | Freska z taverny v Pompejích |
|
|
|
| Víno k léčení používal i řecký lékař Claudios Galénos z Pergamonu (asi 129-200 n.l.), osobní lékař římského císaře Marca Aurelia a další z vůdčích osobností antické medicíny. Získal mnoho informací o lidském těle, které označoval jako mikrokosmos a vnímal je jako obdobu vnějšího světa (který nazýval makrokosmem). Čtyřem hlavním živlům - ohni, vodě, vzduchu a zemi odpovídají čtyři základní šťávy lidského těla - krev, hlen, žluč a černá žluč. Jejich aktuální stav a vzájemné vztahy pak určují, zda je tělo, tedy i člověk, zdravý či nemocný. Galénos získal velké zkušenosti s léčením a čištěním ran gladiátorů. Používal víno zevně i vnitřně. Víno podané vnitřně tišilo bolesti, zevně zase zlepšovalo hojení ran. Používal mixtury na bazi vína, nazývané „galenika“! a o víně jako léku psal ve svém traktátu o hygieně „De Sanitate Tuenda“.
|
|
|
Galénos znal a používal řadu řeckých i italských vín a považoval je též za vhodnou ochranu proti jedům. Je autorem více než pěti set vědeckých (převážně lékařsky zaměřených) pojednání, která až do novověku tvořila základ medicíny.
Souhrn medicínského užití vína ve starověku (podle Norrieho) - Antiseptikum a desinficiens – ošetření ran, úprava vody, oplachy kůže před operací
- Sedativum, uvolňující prostředek
- Hypnotikum – podpora spánku
- Anestetikum – snížení vnímání bolesti
- Proti zvracení, k podpoře chuti k jídlu
- Podpora v rekonvalescenci
- Léčba anémie – chudokrevnosti
- Diuretikum – močopudný, čistící efekt
- Projímadlo – léčba zácpy, čistící efekt (vybraná vína)
- Proti průjmům - (vybraná vína)
- Ochlazovací prostředek, k obkladům ran
- Rozpouštědlo, nosič dalších účinných látek, vehiculum
Arabský svět
Korán postavil po příchodu islámu před arabské lékaře velké dilema. Podle jeho učení je víno nástrojem ďábla a je tudíž zakázáno. Hlavním zdrojem islámské medicíny byli řečtí učenci, hojně vína využívající v medicíně, proto nakonec i v islámské medicíně víno našlo svůj prostor a bylo jimi předepisováno, avšak pouze jako lék.
Rhazes (Abu Bakr Mohameda ibn Zakarija, 860-932 n.l.), velký arabský lékař, který jako první popsal neštovice a spalničky. Patrně také jako první mimo Čínu destiloval z vína alkohol a používal jej k ošetření ran, a vlastně tím i k prevenci ranné infekce. K ošetření ran používal obklady napuštěné horkým vínem. Albukasis, (Abu al-Qasim Khalafa ibn al- Abbas Al-Zahrawi, 936-1013 n.l.) se zabýval chirurgií, a též jeho učebnice chirurgie přežila několik století. Rány doporučoval ošetřovat vatou, namočenou do růžového oleje či tohoto oleje smíchaného s adstringentním vínem. Zanícené dutiny vyplachoval medem a suchým vínem, žíly před pouštěním žilou oplachoval starým vínem. Pro muže frigidní povahy doporučoval aromatická rozinková vína, ani příliš stará, ani příliš mladá.
|
|
| Ibn Sína, též Avicenna, vlastním jménem Abú Alí al- Husajn ibn Abdulláh ibn Sína (980-1037 n.l.), arabský myslitel, básník, politik a lékař, pocházel z Persie. V deseti letech recitoval z paměti Korán, v 17 letech vládl několika jazyky, včetně řečtiny a latiny. Traduje se, že když nad prací a studiem umdléval, posiloval se vínem. Je autorem nejvýznamnější knihy pro východní i západní medicínu – Al-Qanun al-Tibb (Kánon lékařství, Canon medicinae), používané až do poloviny 17. století! Ibn Sína je však současně autorem dalších významných prací z oboru filozofie, medicíny, teologie, geometrie, astronomie, a také 4 knih básní. Většina z nich je napsána arabsky; v perštině napsal rozsáhlý filozofický manuál Daniš-náma-i-Alai (Kniha vědeckých znalostí). Mezi jeho vědeckými díly však vedou Kitáb al-Šiva (Kniha léčení) a zmíněný Kánon lékařství, představující podrobný souhrn řecko-arabského vědění v medicíně. Je nejrozsáhlejší, nejznámější a nejvýznamnější Ibn Sínovou prací.
|
|
|
Dílo má pět knih: první se zabývá všeobecnými principy, druhá obsahuje abecední seznam léků, třetí popisuje choroby jednotlivých částí těla a orgánů, čtvrtá probírá nemoci, vznikající v určité části těla a pátá je o kombinování léků. Celá kniha byla přeložena do latiny již ve 12. století Gerardem z Cremony. V této knize vínu věnuje celý velký oddíl s širokým uplatněním vína jako léku. Víno s přídavky, např. blínu a kůry z mandragory, sloužilo tehdy jako jistě účinné anestetikum. V řadě svých receptů doporučoval použití vína. Pro pacienty s horečkou, soudil, je nejlepší lehké bílé víno. Může zmírnit bolesti hlavy, pokud byly způsobeny zánětem žaludku. Ibn Sína rozpoznal šíření četných nemocí vodou a půdou. Zdůrazňuje význam správné stravy, vliv prostředí a klimatu na zdraví, ale také potřebu anestézie při chirurgických úkonech. Chirurgům radí léčit rakovinu v raném stádiu a ujistit se, že byla odstraněna všechna poškozená tkáň. Seznam obsahuje 760 drog, jejich aplikaci a účinnost. Doporučil zkoušet nové léky nejprve na zvířatech, pak na lidech před všeobecným použitím. Zaznamenal blízký vztah mezi emocemi a fyzickým stavem a cítil, že hudba má pozitivní psychologický vliv na pacienty. Mezi psychickými poruchami, které popsal je neobvyklá choroba: nemoc z lásky! Tuto chorobu rozpoznal na princi z Džurdžanu. Nemoc předtím zmátla místní lékaře, ale ibn Sína si všiml jak se princi zrychlil tep při vyslovení jména jeho vyvolené. Prozíravý lékař doporučil jednoduchou léčbu: spojit nemocného s jeho vyvolenou.
Díky encyklopedickému obsahu a systematickému a přehlednému rozdělení si Kánon rychle vydobyl místo v evropské medicíně. Zaujal tak na řadu století neotřesitelnou pozici a spolu s pracemi Galéna, al-Raziho a dalších se Kánon stal učebnicí medicíny na evropských univerzitách po celých pět století. Jen v posledních 30 letech 15. století byl 15x vydán latinsky a jednou hebrejsky. Sir William Osler, slavný kanadský lékař a vědec, prohlásil, že „Kánon zůstal lékařskou biblí déle, než jakákoli jiná práce.“
|
|
Kolem roku 1000 n.l. se centrem arabské vzdělanosti stal Bagdád. Potkávaly se v něm persko - mezopotámské, byzantsko-řecké a indické tradice. V Bagdádu byla otevřena i první lékárna, která využívala veškerá do té doby známá léčiva. Pod vlivem osvícených chalífů pracovaly dílny, kde muslimští, židovští i křesťanští učenci a písaři, mající k dispozici bohaté knihovny starých textů, spolupracovali a tvořili do té doby nepředstavitelná souhrnná díla. K nejproduktivnějším dílnám patřila ta, kterou vedl Ibn Ishák al-Hunayn‘Ibadiho (809? -873). Jeho jednoduché, ale jasně přehledné „Otázky z lékařství“, spojily četné starší překlady. Přepisovaly se další úžasné encyklopedie, jako Královská kniha lékařství ibn al-‘Abbáse Alího al-Majusiho a Kánon medicíny Ibn Síny - Avicenny, které představovaly odbornou autoritu po celá staletí. Alí ibn al-‘Abbas al- Majusi, známý na Západě jako Haly Abas (cca 940-994), je autorem pojednání Kamil sina‘ah al-al-tibbiyah, Kompletní kniha lékařského umění. Tento traktát je však více známý jako Kniha královská [Kitáb al-Malaki], neboť byla věnována princi z Šírázu (že by jen shoda náhod spojila princovo jméno s odrůdou vinné révy Shiraz - Syrah, dávající skvělá, bohatá, plná červená vína?). Toto dobře organizované kompendium lékařské teorie a praxe mělo obsahovat vše, co tehdejší lékař potřeboval vědět o vedení léčby.
Ibn Sína a pozdější filozofové, mezi nimiž zvláště vynikal Ibn Rušd, známý jako Averroës, (1126-1198) a Moše ben Maimon, řečený Maimonides (1138-1204), překročili ve svých dílech rozsah pouhého teoretizování v medicíně. Praktická výuka tehdejší doby vycházela především z klinických pozorování Razese, řečeného též „Zkušený“, z farmakologie Yuhanna ibn Masawaye, zvaného Mesue (777-857), a zvláště ze znalostí chirurgie Albukasise. Arabská medicína se rychle šířila na západ, do syrského Damašku a egyptské Káhiry, a ještě dále spolu s arabskou expanzí do Palerma a na Pyrenejský poloostrov do Cordóby a Toleda. Její ovlivnění západní Evropy začalo s překlady Konstantina Afričana (†1087), rodáka z Kartága, který jako benediktinský mnich v klášteře v Monte Cassinu přeložil četná arabská pojednání do latiny. Zprostředkoval tak západnímu světu taje východní moudrosti i lékařství. Jeho práce umožnily rozvoj prvních univerzit, včetně Schola Medica Salernitana. K jeho zásluhám patří překlad Knihy královské Haly Abase pod názvem Pantegni (Veškeré umění).
|
|
|
Omar Chajjám, jeden z nejvýznamnějších perských básníků, filozof, matematik a astronom (1048-1122, 1131?), ve svých slavných čtyřverších velmi často zmiňuje víno i jeho konzumaci pro radost a dobrou mysl. Z jeho veršů můžeme vyvozovat, jak těsně byly středněvýchodní kultury propojeny s každodenním pitím vína.
|
|
Omar Chajjám
Já usnul, ve snu však mi mudrc namítá:
- Spánkem nikomu růže štěstí nevzkvítá!
Proč děláš věc, která je smrti podobná?
Pij víno - pod zemí se naspíš dosyta!
*****
Až noha smrti zašlape mě v hlínu země
a ruka smrti jako ptáka oškube mě,
pak z mého prachu udělejte džbán –
snad vůně vína život vzkřísí ve mně!
*****
Já starce potkal v krčmě, a hned se ho ptal,
zda z těch, kdo odešli, mu někdo zprávu dal.
On praví: Víno pij, neb mnohý jako ty a já
odešel, a už více se neozval.
*****
Pij víno! Vyprázdni svou číši zas a zas,
dříve než osud krutě zkruší nás –
pak možná zasáhne tak nenadále,
že ani vody napít se už nebudeš mít čas!
překlad Eva Štolbová |
|
|
|
|
|
|
Zkušenosti a znalosti řeckých a římských lékařů se propojovaly s moudrostí arabské medicíny, která do Evropy přicházela po roce 711 cestou tehdy arabského Pyrenejského poloostrova. Léky byly v té době připravovány převážně mnichy a jeptiškami v naprosté většině z léčivých rostlin a živočišných produktů, extrahovaných nebo rozpouštěných vínem.
Sv. Benedikt (480-543) chválil víno proti „slabosti, která v člověku sídlí“. Víno mu však přinášelo nejen zdraví a sílu, ale mělo mu přinést i smrt: traduje se, že nespokojení mniši mu otrávili víno, ale otec Benedikt se nad vínem požehnal a číše se zázrakem rozbila.
Do časů Paracelsových byly jen vzácně využívány minerální látky. Do doby 13. století byla léčebné péče soustředěna do rukou mastičkářů – těch, kteří nejen léčili, ale léky i připravovali.
|
|
Teprve později, právě podle arabských vzorů, došlo k oddělení lékárníků – apatykářů a lékařů – ranhojičů. Vedle léčivých vín bylo v lékařství hojně používáno pouštění žilou, baňkování a přikládání pijavic. Víno bylo v léčení podáváno samo o sobě nebo smícháno s dalšími látkami, které je činilo chutnějším a snadněji uživatelným. Kláštery daly často vzniknout vyhlášenými lékařským školám, jak tomu bylo např. v jihoitalském Salernu, kde kořeny benediktinského kláštera sahají až do 9. století. Víno tvořilo nejčastěji používané léčivo v kodexu „Regimen Sanitatis Salernitanum“. Víno bylo doporučováno jako tonikum plné živin, zevně jako desinfekční prostředek a jako nosič dalších účinných látek. V Salernu na slovutné Schola Medica Salernitana mohly studovat i ženy, což bylo široko daleko a ještě dlouho jinde nepředstavitelné. Nejznámější studentkou byla Trotula, která v 11. století psala o porodnictví a radila horké víno svařené s máslem k ošetření vyhřeznuté dělohy po porodu.
|
|
 | | Schola Medica Salernitana na dobové ilustraci |
|
|
Konstantin Afričan (cca 1020-1087) přinesl do Salerna arabské rukopisy, které později daly vzniknout kompilaci lékařských předpisů „Antidotarium Nicolai“, pojmenovaných podle autora Nicholase Praeposita, tehdejšího ředitele salernské školy. Většina z přibližně 150 receptů byla postavena na použití vína.
|
|
 | | Konstantin Afričan učí na dobové ilustraci své žáky zkoumat moč |
|
|
Stále stoupající potřeba vína pro náboženské a léčebné účely vedla k vysazování nových vinic. Zvláště se v tom činily kláštery, kde byly zakládány též bylinné zahrady - herbularia, jejichž produkty byly využívány k přípravě léků. Neméně důležitá v těch časech byla i koření, často spíše používaná k léčení než k vaření. Věřilo se, že odstraňují špatný vzduch, který byl považován ještě dlouho v novověku za příčinu mnoha nemocí. Byliny a koření byly nakládány ve víně a později i v alkoholu, což vedlo k „objevu“ takových specialit jako byly skvělé likéry – např. Benedictine (kořeněný bylinný likér, výráběný v klášteře benediktinů ve francouzském Fécamp; je sladký, s výrazně osobitou chutí a vůní, zelenkavě zlatavé barvy), Chartreuse (jemný likér se základem vinného destilátu – brandy a s příměsí extraktu až 130 bylin a koření; má žlutavou či zelenou barvu), ale také vermuty, hořké likéry, ad. Mniši zavedli později do svých oficín a dílen i destilaci, kterou před nimi objevili Arabové.
|
|
|
Alkohol destilovaný z vína byl považován za jakési „supervíno“ či elixir života nazývaný později „aqua vitae“, voda života... Podle Schola Medica Salernitana byly zakládány další lékařské školy v Neapoli, Bologni, Florencii a také v jihofrancouzském Montpellier.
Ani slovutná abatyše Hildegarda z Bingenu (1098–1179) nedala dopustit na víno při žaludečních a plicních obtížích, doporučovala jej i proti zácpě. Víno, zvláště červené, bývalo již tehdy oblíbeným lékem k podpoře krvetvorby. Můžeme jen obdivovat, že bývalo podáváno nemocným nejen k čištění krve, ale i k doplnění krevních ztrát po tehdy tak oblíbeném pouštění žilou.
Hildegarda se narodila roku 1098 na bohatém panském dvoře v Bermersheimu u Alzey, jako desáté dítě šlechtických rodičů. Dar vizí a vhledů si podle vlastních slov přinesla na svět již s narozením.
|
|
|
|
Její otec Hildebert nechal pro svou mimořádnou dceru a její vychovatelku Juttu ze Sponheimu vybudovat při benediktinském klášteře na Disibodenbergu ještě další klauzuru pro ženy. Od svých 8 let se celých 73 let věnovala duchovní práci pod vlivem řádu sv. Benedikta. Zemřela nejen na tehdejší dobu v úctyhodném věku 81 let, 17.9. 1179. U Hildegardy se často vyskytuje výroba léků pomocí vína. Její učení vychází ze čtyř živlů, Hildegarda uvádí, že v člověku je oheň, vzduch, voda a země, z těchto čtyř elementů byl stvořen. Z ohně má tělesnou teplotu, ze vzduchu dech, z vody krev a ze země tělo. Současně v těle proudí čtyři základní šťávy; z nichž nejhorší je černá žluč, melancholé. Naopak významná je podle Hildegardy životní energie, tzv. „zelená síla“ – viriditas.
|
|
Každý, kdo nezná své hranice, kdo přeceňuje svou výkonnost a přepíná své síly přílišným jídlem, alkoholem, drogami, vypadává ze středu. Následkem toho jsou jevy, které nevedou k ničemu dobrému: neschopnost soustředění, únava, slabost, srdeční slabost, bezdůvodný smutek a nedostatek vnitřní odolnosti. Je jen málo potravin, které jsou pro člověka zcela zdravé. Patří k nim špalda, fenykl a jedlé kaštany.
Ve stravování nelze, podle názorů Hildegardy, podporovat žádný extrém, ani vegetariánství, ani pouze syrová strava, ani abstinence není vhodná. Pivo a víno mají ve stravování velmi významnou hodnotu, ať již jako lék či nápoj. Dobrá je ta potravina, která vyvolá radost, špatná je ta, která navodí tíhu, smutek, únavu (vzpomeňte, jak se cítíte po maminčině porci pečené kachny či kynutých ovocných knedlíků! Já tedy dost těžce, poobědní spánek se stává nutností).
|
|
|
|
|
Pivo je podle Hildegardy nápojem, kdežto víno je již lékem. Víno podporuje krevní oběh. Před požitím by však mělo být „humanizováno“, přizpůsobeno člověku střikem studené vody - stačí kapka, nebo ponořením kousku suchého chleba. Silné víno vůbec ředíme trochou vody. Hildegarda rozlišovala ječné a pšeničné pivo, za zvláště účinnou měla merendu – což je chléb vařený ve vodě: „Když někoho trápí revma, znamená to, že má v sobě potlačené šťávy, které jak vlny neklidně tečou sem a tam. Proto by měl revmatik pít na lačno víno, a pokud ho nemá, tak ječné nebo pšeničné pivo nebo vodu svařenou s chlebem“. Zdravý člověk může víno užívat i jako prevenci – revma zůstane v klidu. Pozor však na silná, těžká vína u lidí s „měkkým masem“, hrozí vznik dny. Hildegarda říká: „Kdyby člověk neměl hořkost žluči a temnotu melancholie, byl by stále zdráv.“ Cesta ze smutku přivede tedy člověka ke zdraví. Nejlepším a nejjednodušším antimelancholikem je podle Hildegardy tzv. hašené víno. Pomáhá rychle a spolehlivě, posiluje slabé nervy a zahání zármutek a hněv.
|
|
Dobrá polovina všech nervových potíží pochází ze zármutku, ať již vlastního či partnerova. Hněv a zármutek nechávají přetéci žluč a vedou k otravě krve černou žlučí. „Když je člověk podrážděn k hněvu nebo smutku, má si rychle ohřát víno, smíchat ho s trochou studené vody a vypít teplé. Tak se udrží v mezích látka působící smutek a hněv (černá žluč), která vedla k výbuchu hněvu.“
Recept: Hašené víno - Vezme se půl sklenice nejlepšího vína, bílého nebo červeného, zahřeje se do varu, až se objeví bublinky. Tím odchází alkohol z vína, protože bod varu nastává už při 80°C. Jakmile se objeví bublinky, přilijeme do vína trochu studené vody a pijeme teplé po doušcích. Účinek nezávisí na množství nebo na obsahu alkoholu, ten se vyvaří. Lidem citlivým na víno dáváme jen několik lžiček. Hašené víno můžeme užívat už ráno, když vstaneme z postele špatnou nohou. Abychom takový den zachránili, pijeme jako první věc teplé, hašené víno. Když to nestačí, můžeme podle nálady také uvařit větší množství a vzít si ho do termosky s sebou do práce. Možná tím zachráníme víc než jen ten den ...
Trnkový elixír: Jsou-li postiženy smyslové orgány a nervový systém revmatismem či dnou natolik, že nastává jakési ochrnutí, může pomoci elixír z trnkového popele. Přírodní lékaři jej úspěšně vyzkoušeli i při začínající roztroušené skleróze. Větvičky z trnky obecné spálíme na popel a ten pomeleme na prášek. Použijeme 36 g popele z trnkových větviček, 24 g prášku z hřebíčků (koření), 48 g práškované skořice, 100 g pravého včelího medu, 100 g ryzlinku rýnského (odrůdy domácí v údolí Rýna, kde byla doma i Hildegarda – jistě převážně používala místní, lokální vína), do 1000 g doplnit pramenitou vodou. Prášek z koření a popela dobře promícháme, vmícháme do medu, zředíme vínem a nakonec doplníme vodou; protřepeme před každým použitím. Podáváme vždy před jídlem 3 čajové lžičky nápoje, po jídle pak 3 polévkové lžíce, podle závažnosti nemoci 1 až 3 x denně. Tento elixír má být užíván asi půl roku, každé 2 měsíce zařazujeme 14 denní přestávku. Vhodné je z diety vyřadit běžnou pšenici a nahradit ji pšenicí špaldou, která zesiluje účinek přípravku.
Na posílení srdce a k odstranění píchání a jiných bolestí u srdce doporučuje hildegardovská medicína srdeční víno s petrželí a medem.
Recept: srdeční víno s petrželí a medem
Vezmi 8 velkých čerstvých stonků petržele (ne kudrnku), přidej 1 l dobrého bílého vína a k tomu 1-2 polévkové lžíce kvalitního vinného octa. Přivedeme k varu a povaříme 10 min. Poté přidáme 300 g čistého včelího medu a dále povaříme na mírném žáru ještě 5 min. Za horka slijeme do čistých, vyvařených sklenic, uzavřeme a uchováme v chladu a temnu. Důležité je zachovat pořadí a postup. Užívá se jedna i více polévkových lžic denně; z alkoholu nemusíme mít strach, hodně se ho vyvaří.
Na podporu jater a k odstranění jejich nemocí doporučuje Hildegarda pravé, čerstvě rozdrcené kaštany, naložené v medu. Užívají se pravidelně: vždy ráno několik lžiček kaštanového medu. Hildegarda radí: „Když tě bolí játra rozdrť jádra jedlého kaštanu, nalož je do medu a s tímto medem je často jez a játra se uzdraví.“ Lidé s nemocnými játry bývají často smutní. Existuje však lék, který jejich náladu rozjasní a tím je yzop. Ideální kuchyňské koření. Též naložený ve víně jako nápoj. Yzop čistí žaludek, hojí játra a rozptyluje melancholii. Nebo se přes den popíjí ve víně svařený levandulový květ (pozor: jde o květ levandule klasnaté – Lavandula spica). Víno se popíjí vlažné, po malých doušcích v průběhu dne. Toto levandulové víno má tu výhodu, že současně odstraňuje i souběžné městnání v plicích.
Všedobr – lék proti chřipce
Víno z všedobru (Imperatoria ostruthium) se nakládá každý večer z čerstvého kořene a pije se pět dnů: Kávovou lžičku rozdrceného kořene všedobru naložíme do poloviny šálku vína a necháme přes noc stát. Ráno přidáme ještě trochu čerstvého vína. Směs scedíme a pijeme přes den po doušcích vždy před jídlem, tedy na lačný žaludek, dětem se dává jen kávová lžička. Víno z všedobru se osvědčilo při akutní chřipce s vysokou teplotou, při spalničkách, spále, zápalu plic, zánětu mozkových blan a angíně.
Výtečné je Hildegardino víno proti kašli: směs fenyklu, kopru a jablečníku ve víně - vezmi fenykl a kopr ve stejném poměru, přidej třetinu jablečníku a svař s vínem. Přeceď, vypij a kašel odezní. Proti chrapotu: dvě polévkové lžíce bylinek - nať fenyklu a květ divizny, se nechají povařit dvě až čtyři minuty v půl litru dobrého vína. Po scezení se pije každé dvě až čtyři hodiny půl šálku teplého nápoje.
|
|
Na bronchitidu – elixír z jeleního jazyka (Phyllitis scolopendrium (L.) Newman). Zvláště při zánětu a zahleněnosti pocházející z jater.
Rp
Jelení jazyk 3,0
kůra skořice 10,0
dlouhý pepř 2,0
med 50,0
víno ad 500,0
Zpočátku se po jídle užívá likérová sklenka, později se přidává ještě jedna sklenka před jídlem. Kúra trvá čtyři až 6 týdnů. Elixír z jeleního jazyka je jedním z nejlepších léků Hildegardy. Může se užívat při diabetu, bolestech podbřišku, poruchách hormonální regulace, výtocích a zánětech vaječníků, močového měchýře a žlučníku. Plicní bylinkové víno se připraví z jedné pol. lžíce plicníku, který se 2-3 min. povaří ve 1/4 l. vína, denně se vypijí 2 sklenky.
|
|
|
Na silné zuby je víno s révovým popelem. Do láhve bílého vína vsypeme lžíci popela z révy a silně protřepeme, trochu odlijeme a důkladně si jím vyčistíme zuby, vyplivneme a už nevyplachujeme vodou. Ztratí se nepříjemné krvácení, dásně zesílí a opět dorostou, zuby budou krásné a lesklé, zuby se přestanou viklat.
Víno proti bolesti zubů: Vezmi stejné množství pelyňku - Arthemisia absinthium a sporýše - Verbena officinalis a svař toho 1-2 plné lžíce v dobrém bílém vínu. Víno sceď a pij ho mírně oslazené cukrem. Musí to být cukr, nejlépe třtinový, nikdy med! Teplé byliny je ještě možno přikládat po scezení na bolavý zub.
Recept proti zápachu z úst: „vezmi šalvějový list, uvař ho v dobrém víně a kloktej jím a popíjej. Zápach zmizí“. Doporučuje se přírodně sladké, aromatické víno, nejlépe muškát či tramín.
Bolesti zad: jako sladkou odměnu za utrpení můžeme vnímat užívání vína z galgánu (Alpinia galanga), připravené ze lžičky nakrájeného galgánového kořene, povařeného po dobu 3-5 min. ve čtvrt litru vína. Event. lze přisladit trochou medu.
Nemoci prostaty: čerstvá vylisovaná šťáva z vratiče (Tanacetum vulgare) smíchaná s dobrým vínem – několikrát za den doušek vína, nikdy však chlazeného. Hildegardovská medicína doporučuje brslenové (Euonymus europaeus) víno při leukémii – je třeba pečovat o slezinu. Počet leukocytů se udrží pod kontrolou užíváním brslenového vína – 2 lžíce plodů do litru vína, 5 min. povařit, scedit a po dobu tří měsíců užívat denně 1/8 litru.
Jarní víno – medové s pelyňkem: šťáva z jarního pelyňku, asi 40 ml, víno 1 l, med 150 gr. Od května do října pít nalačno jednu likérovou sklenku každý třetí den, jako preventivní prostředek proti plicním chorobám, náchylnosti k nachlazení, chřipkám, slabým ledvinám, předčasnému stárnutí a ateroskleróze, žaludečním a trávícím poruchám, výtoku a zánětech podbřišku. Pelyněk svými hořčinami tonizuje celý organizmus a pomáhá při srdeční a oční slabosti: „Když se pelyněk na jaře zazelená, vymačkej z něj šťávu a přeceď ji přes plátýnko. Potom svař víno s medem, ale aby nebylo moc silné, a přidej tolik pelyňkové šťávy, aby nepřekryla chuť medového vína. Od května do října popíjej sklenku každý třetí den. Odstraníš tím ledvinové poruchy a melancholii. Oči se ti projasní, srdce posílí a plíce neonemocní. Také to zahřeje žaludek a pročistí vnitřnosti a tím zlepší trávení.
Podle psychologických studií heidelberského Výzkumného ústavu pro nádorová onemocnění je nanejvýš riskantní vést život plný trápení, starostí, strachu, chronického stresu a každodenní štvanice. Nejmarkantněji však podporuje rakovinu chronická beznaděj – podle Hildegardy „desperatio“. A také zoufalství, nedostatek víry – „infidelitas“, světobol a pesimistický smutek – „tristitia saeculi“. Tak proč si neudělat radost – sklenkou dobrého, léčivého vína?
|
|
|
|
Později byl jedním z nejhorlivějších zastánců vína jako léku francouzský, či přesněji katalánský lékař, působící v Montpellier - Arnauld de Villeneuve (1235-1311) - autor knihy Liber de Vinis. Víno podával jako tonikum, k celkovému posílení organismu u nemocných a zraněných, a také zevně v obkladech k ošetření ran; též používal víno k čištění kontaminované vody (tak jako již dříve zmíněný Caesar, jehož vojáci míchali vodu z neznámých studní s vínem). Obhajoval po celý svůj život ctnosti vína, jeho terapeutické účinky, stanovené pro konkrétní použití. Tato moudra byla nyní po 700 letech vědecky prokázána. Arnauld de Villeneuve měl řadu následovníků a představoval významnou autoritu po celý středověk.
V průběhu 14. a 15. století bylo ranhojičství konfrontováno s novými druhy zranění – do válečnictví byl zaveden střelný prach a olovo. Výplachy a obklady s vínem představovaly ještě vcelku humánní způsob ošetření střelných ran – další variantou bylo vypalování žhavým železem... Hieronymus Brunschwig, 1450-1533, ranhojič alsaské armády, zavedl do použití při čištění ran silné víno z Gaskoňska, brandy a bylinky.
|
|
| Tato „aqua vitae composita“ byla používána nejen na rány, ale též k léčbě obrny, proti parazitům, k potlačení účinku jedů a k posílení žaludku a ledvin – čistila krev. Ambroise Paré (1510-1590), slavný francouzský chirurg, používal taktéž rutinně víno jako tonikum a prostředek k ošetření ran.
|
|
Bylo nebylo. V zemi Německé, Léta Páně 1360, pobýval kurfiřt a arcibiskup trevírský Boemund II ze Saarbrückenu v pracovní záležitosti na hradě Landshut. I onemocněl tak těžce, že ani věhlasní lékaři nedokázali mu pomoci. Jeho nemoc se zhoršovala den ode dne, až se zdálo, že jeho plodný a dlouhý život spěje ku svému konci. Však nestalo se! O jeho těžké nemoci doslechl se statečný rytíř z Hunsrücku, starý válečník, kterému kdys dávno biskup život zachránil. I cítil převelikou povinnost svému zachránci pomoci, a splatit tak dávný dluh. I vydal se na cestu a svému dávnému veliteli a přivezl mu bečku vína z příkrých vinic vzpínajících se nad břehy řeky Mosely. Dalť se totiž na stará kolena na pěstování vína v městě Bernkastelu a ve sklepě trávil nejednu chvilku. A proto jistě s sebou na cestu vzal to nejlepší, co měl – své víno. Arcibiskupa návštěva velice povzbudila a v nemoci potěšila. I pil víno a pil a počal se cítit lépe a lépe, až vyzdravěl docela. Arcibiskup žil pak dalších dlouhých 7 let a skonal v klidu a míru ve věku téměř 80 let. A tak se nelze divit, že víno z Bernkastelu označil lepším doktorem nad všechny své lékaře. Od těch časů tato vína vyléčila mnoho nemocných, jiným v nemoci ulevila, a mnohým život prodloužila. Do dnešních časů je ta nejvzácnější vinice nad městem Bernkastel označena Doktor a poskytuje jedna z nejdražších vín v celém Německu. |
|
|
|
| Z moselského Bernkastelu – Kuesu, zmiňovaného v tomto historicky doloženém příběhu, pochází jeden z největších myslitelů vrcholného středověku – Mikuláš Kusánský (1401 - 1464), teolog, matematik, přírodovědec a filozof. I u něj vínu vděčíme za mnohé. Jeho otec byl bohatým obchodníkem s moselským vínem, a tak i jeho syn měl v obchodu pokračovat. To však odmítl a odešel do světa studovat (ale peníze na studie se jistě hodily a bez vína by skončil kdoví kde...). Jeho geniální myšlenky a traktáty inspirovaly nejednoho učence, včetně takových velikánů jako byl J. A. Komenský, G. W. F. Hegel, a nedávno i Jan Patočka.
|
|
Paracelsus: „Víno je nápojem, lékem i jedem: záleží jenom na dávce“ |
|
|
|
|
|
Slavným autorem tohoto rčení je také lékař - velký švýcarský mystik, hermetik a alchymista Aureolus Phillipus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známý jako Paracelsus (1493- 1541). Podle jeho představ měly být základními složkami hmoty tři elementární substance: rtuť, síra a sůl.
|
|
|
Rtuť představovala kovový charakter a tekutost, síra hořlavost a sůl vystupovala jako inertní element. Víno patřilo k jeho oblíbeným léčivům, rozlišoval mezi použitím bílých a červených vín, dobře znal význam medicinálních vín. Tato vína, posílená vylouhovanými rostlinnými, minerálními a živočišnými látkami, si sám připravoval a podával jako léčiva.
Zajímavým příkladem přípravy medicinálního vína té doby byla tzv. pocula emetica nebo calices vomitorii. Šlo o poháry vyrobený z kovového antimonu, do nichž se nalilo víno a nechalo se několik dní stát, aby následně bylo použito jako dávidlo.
|
|
|
V českých zemích mělo využití vína v lékařství a léčitelství taktéž velkou tradici. Velmi oblíbená byla příprava medicinálních vín, ať již oficinálních či domácích. Víno zde sloužilo jako rozpouštědlo účinných látek z léčivých rostlin a dalších přírodních zdrojů. V minulosti býval např. oblíbený „májový nápoj“, víno naložené s natí mařinky vonné (Asperula odorata, L.). Obsah kumarinů a dalších látek byl zodpovědným za skvělé protizánětlivé a spasmolytické působení vína. První literární záznam o znamenité chuti a jedinečných účincích mařinkového vína učinil již v roce 854 benediktinský mnich Wandelbertus. Připomeňme alespoň našeho významného lékaře té doby, staršího přítele M. Jana Husa - Křišťana z Prachatic (1366?-1439), také astronoma, matematika a rektora Univerzity Karlovy.
|
|
 | | Věnceslav Černý: Křišťan z Prachatic návštěvou u Mistra Jana Husi |
|
|
Skvělá jsou Křišťanova doporučení využívající vína: svařený pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris, L.) proti únavě nebo šalvěj (Salvia officinalis, L.) máčená v rakouském víně, nepochybně ve skvělém Grüner Veltliner z Weinviertelu, na nejrůznější choroby orgánů dutiny břišní. Italská vína, smíšená s pepřem a šafránem, doporučoval jako ochranu proti moru:
|
|
- Aby neustal (= neunavil se) na cestě, vezmi černobýl a vař jej u víně a pí jej a poznáš moc černobýlovú.
- Šalvěje má tyto moci: Vezmi rukovět šalvěje a k tomu jalovce, toho puol, a bobrového stroje (= bobroviny) jako vlaský ořech a to spolu zvař v rakúském víně v hrnku zahrdlitém (= s úzkým hrdlem), a tak ten hrnec zakryje dobře, ať, by z něho pára vyníti nemohla; a tiem maž hlavu horkým neb studeným. Také ktož šalvěje dva neb tři listky snie, všecko klánie, hryzenie i střielenie, ješto jest v člověku, svú mocí utiši, uzdravi a staví. Také ktož ji s vínem dobrým ztluče a na čtítrobu (= na lačno) pie, všeckny droby vnitř uzdraví a obnovi.
- Pepř kaž smiesiti s vlaským vínem a málo šafránu a tím ozdobuj krmě své.
|
|
|
|
Byl to další pražský lékař, Jan Černý (Czerny Johannus de Praga), který již v r. 1480 vydal první lékařskou knihu odkazující na léčbu bylinami. A v r. 1517 vyšlo jeho patrně nejvýznamnější dílo: „Kniha lekarska, kteraz slowe herbarz: aneb zelinarz: welmi uziteczna…“.
Při chronických střevních zánětech a při onemocněních žaludku doporučoval jako oblíbený lék borůvkové víno. Připravovalo se svařením dvou hrstí sušených borůvek v malém množství vody a smícháním s 3/4 litrem červeného vína. Na celkové posilnění se zase připravovalo víno s natí brutnáku lékařského (Borago officinalis, L.).
|
|
|
|
|
Přesto asi nejznámější postavou v tomto oboru působící na našem území je Ital Pietro Andrea Mattioli (1501-1578), jehož „Herbář“ z r. 1562 představoval po dlouhá desetiletí zásadní zdroj informací. Mattioli doporučoval ve víně rozmíchaný devětsil k vypocení při morových nákazách a jiných horečnatých onemocněních: „Jest pak množstvíkrát zkušeno, že jest dobrý proti mornímu nakažení a morním zimnicem: dává se hned při počátku ztiží půl lotu, v prachu s vínem, aby vše po něm vypotili.“ Mattioli, stejně jako před ním i abatyše Hildegarda, připravoval víno naložené s květem levandule lékařské, čímž vzniklo víno výtečné chuti, vůně i účinků - zvláště při nadýmání, žaludeční nevolnosti a neurastenii.
|
|
| Velmi významnou postavou české renesance a humanismu byl Daniel Adam z Veleslavína (1546-1599), český humanitní vzdělanec, překladatel a vydavatel – m.j. vydal Bibli Kralickou a výše zmíněný Mattioliho Herbář. Ten byl k pití vína překvapivě poněkud rezervovaný: „Z pití vína červeného, zbytečného, nemírného, život (= břicho) se nám zatvrzuje (snad už znal alkoholickou cirhózu?) a hlas v hrdle zkormucuje“. Ano, tento citát pochází z Knihy o zachování zdraví, vydané tímto velkým tiskařem a nakladatelem. Opakovaně Čechy kritizoval za převzetí zlozvyku přílišné konzumace vína, získaného od saských sousedů. Naopak Vlachy, patrně hlavně stavitele a kameníky, ve významném počtu tehdy působící v Čechách, dával za příklad umírněného, střídmého pití. Že by již tehdy Italové uměli správně pít víno?
|
|
|
Jan Amos Komenský (1592-1670), teolog a poslední biskup Jednoty bratrské, filozof, pedagog - reformátor školství, spisovatel, měl k vínu velmi blízko. Podle údajů historiků zdědil po rodičích vinohrad v Blatnici na Slovácku v trati Plachty. Dozvídáme se o tom ze svatební smlouvy s jeho druhou manželkou Marií Dorotou Cyrilovou z roku 1624. Kromě něho vlastnila v Blatnici vinohrad i Komenského sestra Kateřina. Rozborem jeho četných děl není těžké zjistit, že se o víně zmiňoval velmi často. V knize Orbis Pictus popisuje vinobraní a zpracování hroznů na víno; o víně se zmiňuje i v knize Brána jazyků otevřená.
|
|
 | | Rembrandt van Rijn: Portrét starého muže, detail (podle četných odborných názorů zobrazuje J. A. Komenského) |
|
|
V roce 1843, jak uvádí dr. H. Salfellner, doporučoval Georg Friedrich Most k léčení různá medicinální vína. Patřilo k nim i víno proti dně. Obsahovalo pivoňku, meduňku, rozmarýn, šalvěj, oman, jalovec, potaš a koření - hřebíček, skořici, zázvor a galgán (zázračné koření podle sv. Hildegardy). Smícháním a naložením v dobrém víně získáme nápoj jistě mocné síly a lahodné chuti.
Nicholas Culpeper (1616-1654), anglický lékař, bylinář, botanik a astrolog. Ve své nejznámější knize Kompletní herbář uvádí řadu receptů s využitím vína jako vehikula, avšak ani na révu nedá dopustit. Doporučuje odvar z listů k výplachům úst, listy povařené v bílém víně doporučuje k rozpouštění žlučových kamenů. Specialitou jsou pro Culpepera slzy, které réva roní po jarním ostříhání. Tuto mízu, svařenou s cukrem má za výtečnou podporu touhy žen po otěhotnění. Celkově révu považuje za nejskvělejší z rostlin znamení Slunce, velmi soucítící s lidským tělem a to je podle něj také důvodem, proč je hroznové víno nejprospěšnějším a nejvíce posilujícím ze všech plodů.
|
|
|
|
| S vínem byl těsně spjat život nejenom lékařů a léčitelů, ale také mnoha umělců: jmenujme alespoň velkého francouzského romanopisce a humoristu 16. století, ostatně také lékaře, absolventa lékařské fakulty v Monpellier - François Rabelaise (1494-1553). Svůj vztah k vínu si Rabelais budoval již od dětství. A není se co divit: narodil se v Sevilly, v úchvatném vinorodém údolí řeky Loiry. No a právě F. Rabelaisovi je připisováno zvolání: „Beuvez toujours, vous ne mourrez jamais“, čili: „Pijte stále, nikdy nezemřete“. Jemu se to sice až tak nepovedlo - ačkoliv pil (a jak sám uvedl ne více než houba), přesto zemřel, a to nepříliš starý. Avšak jeho hrdinové – velicí milovníci dobrého jídla a pití - Gargantua a Pantagruel, kteří si vína zavdávali opravdu více než dost, vskutku nikdy nezemřeli a alespoň na stránkách knih zůstali navždy nesmrtelnými. Takže připijme si na zdraví!
|
|
|
| F. Rabelais: „Šťáva z vinné révy vyjasňuje mysl a porozumění, odhání smutek, přináší radost a nadšení ...“ |
|
|
|
|
|
Michel de Montaigne (1533-1592), významný francouzský myslitel a spisovatel, jehož život byl spojen s Bordeaux a vínem. Odsuzoval ovšem opilství, protože škodí zdraví a duchu, jenž je přeplněn nejskrytějšími tajemstvími. Současně však hájil umírněnou konzumaci pro radost. Jistě je to zásada, s kterou souhlasí i dnešní milovníci vína. Ve svých Esejích píše: „Slyšel jsem od Sylvia, vynikajícího lékaře z Paříže, že pokud chcete udržet sílu žaludku, a chcete zabránit jeho těžkosti, je dobré jednou za měsíc jej probrat hojným pitím vína, a povzbudit jej tak z netečnosti“.
|
|
| Zcela zásadní pokus o postavení léčení vínem na vědecké základy přinesly práce dr. Francise E. Anstieho (1833–1874), který kolem roku 1870 uveřejnil řadu článků o léčení a prevenci nemocí vínem v časopise The Practitioner. Později, v roce 1877, je vydal i knižně – O použití vína ve zdraví a nemoci. Anstie rozděluje vína na silná, kam řadí fortifikovaná vína – portské, sherry, madeiru a marsalu, které chápal jako skvělý prostředek podporující výživu u starých lidí, a lehká vína s obsahem alkoholu ne více než 10 % objemu. Ta doporučoval ke každodennímu pití k obědu a večeři pro zdravé lidi jako prevenci četných nemocí. Část jeho doporučení uvádí lehká vína jako lék pro četné akutní i chronické nemoci.
|
|
|
Naproti tomu proti nechutenství a k podpoře trávení doporučuje jako velmi prospěšné silnější burgundské víno z Beaune s obsahem alkoholu 14 %, v dávce 6-8 uncí vína denně pro muže nebo 4 unce pro ženu. Ve stejné indikaci uznává efekt i u různých silných uherských vín a také červeného řeckého vína zvaného Kafesia. Jako hlavní výhodu oceňuje střední obsah alkoholu a kvalitní chuť daného vína. V této indikaci se Anstie nedomnívá, že je nutné, aby víno bylo příliš staré. Mírný stupeň adstringence vnímá jako vhodné posílení efektu vína, zatímco přílišný obsah taninů by byl podle jeho názoru kontraproduktivní a mohl vést k nepříjemné zácpě.
|
|
|
|
Dr. Nathaniel E. Yorke-Davis (*1844), významný londýnský lékař, autor četných knih zaměřených na dietologii a léčbu obezity, napsal v roce 1909 knihu Víno a zdraví – jak si užít obého. V této ve své době velice populární knize doporučuje na konkrétní choroby a bolesti konkrétní vína. Tak kupříkladu při chudokrevnosti doporučuje užívat vína s obsahem železa, jako jsou například červená vína z Burgundska. Ano, jak skvělá léčba, když si představíme chuť burgundského ve srovnání s tabletami...
|
|
|
Na rozdíl od abstinentských hnutí v USA a Velké Británii, kde byla z lékopisů vína v roce 1916 resp. 1932 vyškrtnuta, v ostatních zemích Evropy jejich použití v medicíně přímo kvetlo. Dr. Loebenstein-Lobel ve Štrasburku vydal v roce 1817 obsáhlé pojednání „Traité sur l‘Usage et les Effects des Vins“ - plné doporučení jak vína používat a jaké efekty vína mají. Podával je po lžičkách, po pohárech i jako klystýry. Profesor medicíny v Paříži, Armand Trousseau (1801-1867) - (dodnes nese jeho jméno neurologický příznak při vyšetřování horních končetin) doporučoval ve své knize staré červené víno během rekonvalescence po tyfové horečce a nápoj z bílého vína, jalovčinek (plody jalovce), náprstníku (digitalis), mořské cibule a octanu draselného při srdečních onemocněních. V roce 1852 vydal Thomas McMullen více než 300stránkovou Rukověť vína. Zmiňuje v ní i příznivý vliv vína na zdraví. Uvádí, že zvláště vína z Francie, ve srovnání se zbytkem světa, jsou pro lidské zdraví vděčná a prospěšná. V roce 1857 Gerrit J. Mulder, profesor chemie na Utrechtské univerzitě, vydává neuvěřitelně podrobnou knihu o chemické analýze složek vína „The chemistry of wine“. Velikán francouzské vědy a světové medicíny, profesor Jean-Martin Charcot (1825-1893) se stal nesmrtelným i tím, že jeho jméno je do dnešních dnů v lékařství součástí označení řady syndromů a příznaků. V jeho Učebnici lékařství - Traité de Médecine (má 10 svazků a vycházela postupně od r. 1899 do r. 1905), se plně odrážely medicínské znalosti té doby a která představovala díky Charcotovi ohromnou autoritu, nemůže chybět ani víno. Je doporučováno samotné, zředěné vodou nebo posílené koňakem v léčbě perniciózní anémie, jako součást diety při aneurysmatu aorty, křivici, v rekonvalescenci po záškrtu a zápalu plic, při tuberkulóze, zánětu srdečním a v mnoha dalších případech.
|
|
|
|
Ohromně zajímavou vinařskou historii má Austrálie. Je všeobecně známo, že novodobí obyvatelé byli valnou většinou trestanci, deportovaní v průběhu 18. a 19. století z Anglie. Mezi lety 1787 a 1868 jich Británie vyvezla na 160 000! Málo se však ví o tom, jak vysoká byla úmrtnost na dlouhé námořní cestě v podmínkách jistě nijak komfortních. Hodně záležela na zdravotní péči, kdy zařazení lékaře – chirurga do posádky vedlo k desetinásobnému poklesu úmrtnosti trestanců. Po smutně proslulé plavbě HMS Surrey v r. 1814, během které zahynula čtvrtina osádky, nejen trestanců, ale i kapitána a prvního a druhého důstojníka, vedlo lodního lékaře, dr. Williama Redferna (1774 - 1833) k hledání postupů, které by zajistily vyšší bezpečnost příštích plaveb. A tak Redfern, taktéž bývalý trestanec, navrhl každodenní příděl vína pro trestance a později migranty. Denní dávka 1/4 pinty vína s přídavkem limetkové šťávy, (přibližně 1,5 dl) dokázala účinně působit preventivně na zdraví trestanců, a to zvláště podporou výživy a ochranou proti infekcím, na prvním místě úplavici.
|
|
| Úmrtnost, která i při historicky druhé plavbě v r. 1790 byla úděsně vysoká – zemřela celá 1/3 osádky -, klesla v r. 1833 na jednu dvacetinu a v r. 1859 na nulu. Dr. Redfern mohl později, v r. 1818, jihozápadně od Sydney založit vinici Campbellfields, jako první právem nesoucí označení „Wine doctor“ – vinný lékař.
|
|
Tradice lékařů – vinařů pak pokračovala až do dnešních dnů v tak prestižních vinařských společnostech, jako je i u nás dobře známá Penfold, , Hardy´s (založil ji 1843 dr. Kelly), Lindeman´s, ad. Vinařství Lindeman´s založil dr. Henry J. Lindeman, absolvent slavné nemocnice sv. Bartoloměje v Londýně. Kouzlo révy vinné objevil při svých cestách po Evropě v 30.letech 19. století. Fascinovaly ho léčivé vlastnosti vína, a tak věnoval hodně úsilí a času k pochopení tajů vinařského řemesla.
|
|
|
V roce 1840 se vrátil do Anglie, oženil se a spolu s manželkou se vydali na čtyřměsíční cestu s cílem začít nový život v australských koloniích. Znepokojen téměř jedovatými tvrdými destiláty, jež byly k dostání v těch dobách v kolonii, se dr. Henry Lindeman ještě více věnoval sociálním a léčivým přednostem kvalitních vín. Díky zázemí v úspěšné lékařské praxi se mohl brzy začít věnovat svému koníčku – vinařství. V roce 1843 vysadil první vinici na svém 330 akrovém pozemku „Cawarra“ v Hunter Valley v Novém Jižním Walesu. Tam, v bohatých naplaveninách Paterson River, vysadil odrůdy Rýnský ryzlink, Verdelho a Shiraz. Dnes patří vinařství Lindeman´s k předním australským a světovým producentům. Až 2/3 současné australské produkce pochází z vinařství, jejichž zakladateli byli vinní lékaři (tedy ne, že by snad všichni měli nějakou vinu, ale víno měli rádi určitě).
Moderní éra
|
|
Začátek 20. století přinesl oslabení role vína v medicíně. Bylo to způsobeno částečně abstinentským hnutím hlásajícím střídmost a odklon od alkoholu v anglosaském prostředí, ale také nástupem nových, průmyslově vyráběných chemických léků – aspirinu, barbiturátů a dalších trankvilizérů, vitaminů, chemoterapeutik a antibiotik. Ačkoliv se zdálo, že role vína jako léku zmizí v hluboké minulosti, nové informace a vědecká bádání posledních dvaceti let ukazují, že víno je zde, znovu a opět na výsluní. Díky moderním analytickým postupům byly určeny biologicky aktivní součásti vína, prokázány jejich farmakologické vlastnosti a definitivně určeno pozitivní působení vína v prevenci a často i léčbě mnoha nemocí od poruch imunity, přes rakovinu až po srdeční infarkt.
|
|
|
- Claude Bernard (1813-1878) zavedl do fyziologie a lékařství experimentální přístup.
- 1870-71 Parkes a Wollowicz publikovali první studii o fyziologických efektech vína
- 1880 Carles zkoumal obsah železa ve vínech
- 1892 Alois Pick publikoval své nálezy o baktericidních efektech vín.
- 1906, Neubauer, Benedict a Torok – o použití vína při diabetu
- 1910 Pavlov potvrdil efekt vína na stimulaci chuti k jídlu
- 1911 Carles – diuretický efekt
- 1926 Pearl – jako první uvedl, že mírní pijáci žijí déle – dlouhověkost
- 1928 Lucille Randoin – průkaz vitaminů ve víně
- 1939 Flavier – nutričně významná množství vitaminů B ve víně
- 1960 Pratt zkoumá anthocyanidy ve víně
- 1961 Balboni – role vína při obezitě
- 1961 Masquelier prokazuje vliv polyfenolů na snižování cholesterolu
- 1988 Henneckens a Stamfer ukazují, že mírná konzumace vína snižuje riziko ICHS
- 1992 Renaud publikuje svůj „Francouzský paradox“
|
|
A tak místo toho , abychom objevovali dávno objevené, můžeme se sklenkou v ruce vnímat mystérium dávné moudrosti starověkých i soudobých lékařů. Medicinální vína tvořila neoddělitelnou součást oficiálních seznamů léčiv až do druhé poloviny 20. století. Všeobecný lékopis vydaný 1835 v Heidelbergu uváděl 175 medicinálních vín, podobně i francouzský lékopis z r. 1840 zahrnoval 164 vín! Byla to vína monokompozitní (nejen z vinné révy, ale i z hořce, rebarbory, šafránu, ad.) i vína složitých receptur. První americká Pharmacopeia z roku 1820 uváděla 9 medicinálních vín, mimo jiné víno opiové (Vinum opii) nebo tabákové (Vinum tabaci). Z dnešního pohledu více než sporné bylo rozšířené předepisování medicinálního vína s výtažkem z listů koky. Jeho komerční úspěch jistě svědčil o tom, jak dobře posilovalo tělo i ducha.
|
|
|
|
Medicinální víno s kokou, Vin Mariani, mělo velkou marketingovou podporu, jak o tom ještě dnes svědčí množství reklamních plakátů. Faktem je i to, že si jej velice oblíbil papež Lev XIII., takže údajně jednu láhev s sebou neustále vozil na svých cestách, a jeho výrobce – Marianiho ocenil tak, že jej dokonce vyznamenal Vatikánskou zlatou medailí.
Celkový rozmach a nárůst poptávky vedl k tomu, že u nás i v západní Evropě opouštějí lékárníci své oficíny a zakládají továrny na výrobu medicinálních vín (Klöckler, Kosinka, Svatek). Další zdravotní vína se dovážela i ze zahraničí, hlavně z Německa a Itálie.
|
|
|
|
|
Ještě v r. 1958 v Hagersově příručce farmaceutické praxe bylo uvedeno 41 vín, podobně to bylo sedm či šest vín ve francouzské resp. italské pharmacopei. Donedávna moderní medicína znala a předepisovala chininové medicinální víno proti horečce, pepsinové a kondurangové víno a Vinum Biokleini z obilných klíčků při nechutenstvích a železité při anémii. Víno sloužilo i jako součást vysoce energeticky bohatých nápojových směsí při léčbě mnohých těžkých stavů. V dnešní době sice nejsou medicinální vína uvedena v aktuálním lékopise, ale přesto povstala, jak bájný Fénix z popela. Cestovatelé si mohou jako suvenýr z dalekých krajů přivézt třeba z Číny ženšenové nebo morušové víno či z Vietnamu třeba hadí víno – kde v láhvi s vínem sní svůj věčný sen některý z jedovatých hadů, ale také ještěrky a celí malí opeřenci. Hadí víno je v jihovýchodní Asii velice populární: věří se, že pomáhá vylepšit zrak, upraví padání vlasů a (samozřejmě, což je zvláště ceněné) vylepšuje mužům sexuální potenci a aktivitu.
|
|
U nás máme k dispozici vedle révových vín, zaměřených na prevenci a podpůrnou léčbu různých nemocí, v systému MedWine®, s kterými jsme seznámili čtenáře Solutia již dříve, také medicinální vína, připravovaná individuálně v lékárnách či klášterních dílnách.
|
|
|
| K širšímu použití jsou však také k dispozici vína dvou domácích výrobců. Jedná se o tradiční pražskou, nyní znovu obnovenou výrobu sladových vín Maltoferrochin a Condurango. Působení Maltoferrochinu je založeno na příznivém ovlivnění tvorby žaludečních šťáv extraktem z kůry chinovníku, což spolu s obsahem komplexů solí železa umožňuje snazší vstřebávání železa v trávicím traktu. Při výrobě Maltoferrochinu se vychází z tradiční receptury Dr. Svatka z roku 1897. Ta vychází ze sladového vína, které se připravuje alkoholickým kvašením sladového extraktu. V dalších krocích se k sladovému vínu přidává vodně-lihový extrakt kůry chinovníku, obohaceného komplexem železa. Originální výrobní postup je dovršen několikaměsíčním zráním vína v klasických dubových sudech. Při výrobě nejsou používána žádná další aditiva či konzervanty, víno je pasterizováno. Doporučená denní dávka Maltoferrochinu je jedna až dvě sklenky denně. Druhým sladovým vínem téhož výrobce je Condurango - přírodní sladové víno pro zklidnění podrážděného žaludku a podporu činnosti trávícího traktu. Složení Conduranga ovlivňuje příznivě tvorbu žaludečních šťáv, působí pozitivně při stavech nechutenství a doporučuje se používat ho též v období rekonvalescence.
|
|
| Lze ho doporučit rovněž jako uklidňující a podpůrný prostředek při léčbě žaludečních vředů a zánětů žaludku či dvanáctníku. Jde opět o výrobek na bázi sladového vína, ke kterému je přidán vodnělihový extrakt popínavé rostliny marsdenie kondurangové (Marsdenia condurango, Asclepiadaceae). Fytofarmakologické efekty této liánovité rostliny jsou četné. Uvažuje se nejen o protizánětlivém působení, ale i o protinádorovém – patrně aktivací apoptózy a vazbou kyslíkových radikálů. Víno zraje několik měsíců v klasických dubových sudech a při jeho výrobě nejsou používána žádná chemická aditiva či konzervanty. Doporučená denní dávka Conduranga je jedna až dvě sklenky denně.
|
|
|
Další soubor medicinálních vín pochází z Jablonecka. Kitl Šláftruňk se vyrábí podle tajného předpisu z révového vína, sedmi bylin a hroznového moštu. Jeho vznik byl inspirován legendárním doktorem Kittelem (1704-1783), který působil na pomezí Jizerských hor a Krkonoš a o němž dodnes kolují tajemné legendy a pověsti. Užívá se v malých dávkách (50-100ml) na noc, k podpoře usínání a kvalitního spánku. Je k dostání ve variantách Rudý a Zlatý, které se liší v chuti. Rudý má ve vůni i chuti tóny vermutu či portského, vyrábí se z červeného vína a je v dochuti sušší. Zlatý Kitl Šláftruňk se vyrábí z bílého vína, má ve vůni ovocné a lipově-medové tóny, je obdařen sladkou dochutí. celkový obsah alkoholu je 10 %. Výrobek je registrován jako doplněk stravy.
|
|
| Dalším medicinálním vínem stejného výrobce je Šumavské bylinné – digestivum a žaludeční medicinální víno. Vyrábí se z révového vína odrůdy Modrý Portugal a tajné směsi 12 šumavských bylin. Obsah alkoholu je 11 %. Šumavské bylinné se užívá po jídle, 1-2 dávky po 100-200 ml denně. Byliny i révové vino podporují sekreci žaludečních šťáv a zlepšují tak trávení. Navazuje na tradiční bylinné, kořeněné víno, tehdy v 70. - 80. letech mající spíše charakter vermutu než medicinálního vína.
|
|
|
A tak příběh vína a jeho léčivých vlastností pokračuje z šera pradávných hrobek až do dnešních dnů. Jsme svědky neuvěřitelného nárůstu vědeckých dokladů o prospěšnosti střídmé konzumace vína na zdravotní stav člověka. Zda je víno léčivé nebo není, musí však každý vyzkoušet sám. Jenom je dobré si nad sklenkou vína vždy vzpomenout, že pijeme lék. A podle toho jej užívat: Rozumně, v malých množstvích a s láskou.
|
|
|
|
|
