::  Chemické názvosloví a názvy lékových forem v ČL 2002  ::

Úvod
V posledních několika letech dochází ke změnám chemického názvosloví i názvosloví lékových forem jak v naší, tak v mezinárodní odborné terminologii. I když nemůžeme rozebírat všechny podrobnosti, pokusíme se zdůraznit nejdůležitější zásady, tak jak se promítají do nového právě vydaného Českého lékopisu 2002 1) v návaznosti na Český lékopis 1997 2) a jeho doplňky 3,4,5) .

ČESKÉ NÁZVOSLOVÍ LÉČIVÝCH A POMOCNÝCH LÁTEK A ZKOUMADEL
V Českém lékopisu 1-5) jsou u anorganických i organických sloučenin důsledně uplatňována názvoslovná pravidla a zásady doporučené Mezinárodní unií pro čistou a užitou chemii, IUPAC (International Union of Pure and Applied Chemistry). Již v roce 1985 u nás uveřejnila Komise pro názvosloví organické chemie zásady týkající se organické chemie 6) a v roce 1987 následovalo vydání dosud platného názvosloví anorganické chemie, vypracované Českou komisí pro názvosloví anorganické chemie 7) . Během prací na doplňcích k ČL 97 byla pak shrnuta dosud publikovaná i nepublikovaná pravidla názvosloví organické chemie podle doporučení IUPAC z roku 1993 8) . Aby byl usnadněn přechod na nové zásady, byly v ČL 97 – Dopl. 2001 uvedeny změny pod čarou textu a důsledně jsou uplatněny v ČL 2002.

České chemické názvosloví anorganických sloučenin
I když platí uvedená pravidla pro anorganické názvosloví 7) , české lékopisy současně navazují na tradici československých lékopisů a nebrání se některým názvům, pokud neodporují mezinárodně přijatým zásadám chemického názvosloví. Pouze u malého počtu látek tak zařazují vžité triviální názvy, které mají historický původ a nezobrazují chemické složení. Jako příklad můžeme uvést názvy: voda (současný systematický název oxidan), amoniak (azan), chlorovodík (chloran), hydrazin (diazan).
Protože se anorganické názvosloví prakticky nezměnilo od vydání ČSL 4 9) a bylo popsáno v řadě publikací 10,11,12) , uvedeme ve zkrácené podobě pouze hlavní zásady jeho tvorby.
České chemické názvosloví anorganických sloučenin je binární, podvojné. U většiny látek označuje podstatným jménem druh sloučeniny (kyselina, hydroxid, sůl) a přídavným jménem elektropozitivní část sloučeniny, přičemž přípona adjektiva vyjadřuje oxidační číslo (sodný, hlinitý atd.). Výjimečně se elektropozitivní část uvede genitivem substantiva, např. peroxid vodíku. Stechiometrické složení sloučeniny se v názvu projeví jednak zakončením odpovídajícím příslušnému oxidačnímu číslu, jednak násobicími předponami – buď jednoduchými (di-, tri-, tetra- atd.) nebo násobnými (bis-, tris-, tetrakis- atd.). Příklady: dichroman draselný, bis(hydrogenuhličitan) vápenatý; zde však postačí hydrogenuhličitan vápenatý.
Základem anorganického názvosloví je tedy oxidační číslo (o.č.). Označuje se římskou číslicí vpravo nahoře u symbolu prvku. Může být kladné, záporné nebo u volných atomů či molekul prvků nulové (He0 , O20 ). Alkalické kovy mají vždy ve sloučenině o.č. I (NaI), kovy alkalických zemin o. č. II (MgII ). Vodík má ve sloučeninách  o.č. I, jde-li o hydroxidy kovů o.č. –I (NaIH-I ). Kyslík má ve sloučeninách o.č. –II (MgIIO2-II) s výjimkou peroxidů (H2IO2-I).
Názvy oxidů se skládají z podstatného jména oxid a přídavného jména odvozeného z názvu příslušného prvku s příponou odpovídající jeho o.č. ČL 97 včetně doplňků a ČL 2002 uvádějí tyto oxidy: dusný, dusnatý, hořečnatý, zinečnatý, arsenitý, křemičitý, titaničitý, uhličitý, vanadičný R (zkoumadlo), chromový R a osmičelý R.
Názvy hydroxidů zahrnují podstatné jméno hydroxid a přídavné jméno odvozené stejně jako u oxidů, např. hydroxid draselný, hydroxid sodný, hydroxid hořečnatý, hydroxid vápenatý (ČL).
Názvy kyslíkatých kyselin (oxokyselin) se skládají z podstatného jména kyselina a z přídavného jména odvozeného ze základu názvu kyselinotvorného prvku (centrálního atomu) s příponou vyjadřující jeho o.č., které je vždy kladné. Příklady z ČL: kyselina boritá, kyselina fosforečná, kyselina sírová.
Názvy jednoduchých solí kyslíkatých kyselin tvoří podstatné jméno vzniklé ze základu názvu aniontu kyseliny s koncovkou o.č. centrálního atomu a přídavné jméno vycházející ze základu kationtu s příponou odpovídající o.č. prvku. Příklady z ČL: dusitan sodný, siřičitan sodný, dusičnan stříbrný, síran barnatý, manganistan draselný aj.
Přehled přípon ukazuje tab. 1.

Tab. 1. Přípony názvů oxidů, hydroxidů a kyslíkatých kyselin a jejich solí v závislosti na stoupajícím oxidačním čísle prvku nebo centrálního atomu

 

 Názvy bezkyslíkatých kyselin tvoří podstatné jméno kyselina a přídavné jméno odvozené z výchozího hydridu s příponou - ová. Výchozí hydridy mají jednoslovné názvy:  HCl chlorovodík (chloran), HBr bromovodík (broman), HI jodovodík (jodan), H2S sirovodík (sulfan), HCN kyanovodík. Příkladem kyseliny z ČL je kyselina chlorovodíková 10% a 35%.

 

Názvy jednoduchých solí bezkyslíkatých kyselin se skládají z podstatného jména utvořeného ze základu aniontu kyseliny pomocí přípony - id vyjadřující záporné o.č. prvku a z přídavného jména příslušného kationtu s příponou odpovídající o.č. prvku. Příklady z ČL: NaF fluorid sodný, KCl chlorid draselný, KI jodid draselný, SeS2 sulfid seleničitý, KCN kyanid draselný R, KSCN thiokyanatan (rhodanid) draselný R. Názvu thiokyanatan se dává přednost před starším názvem rhodanid.

 

Názvy hydrogensolí (kyselých solí) bezkyslíkatých a kyslíkatých kyselin se tvoří připojením předpony hydrogen- k názvu aniontu. Je-li třeba, předřadí se násobicí předpona. Příklady z ČL: Na2S sulfid sodný R – NaHS hydrogensulfid sodný, Na3PO4 fosforečnan sodný R - Na2HPO4 hydrogenfosforečnan sodný, NaH2PO4 dihydrogenfosforečnan sodný, Na2CO3 uhličitan sodný – NaHCO3 hydrogenuhličitan sodný.

 

Názvy solí polykyselin se tvoří podobně jako názvy jednoduchých solí kyslíkatých kyselin. Počet centrálních atomů vyjádří násobicí předpona. Příklady z ČL: K2Cr2O7 dichroman draselný R, Na2B4O7 tetraboritan sodný.

Názvy solí thiokyselin se tvoří stejně jako názvy jednoduchých solí, ale základu názvu aniontu předchází předpona thio-. Příklady z ČL: Na2S2O3 thiosíran sodný, NH4SCN thiokyanatan amonný R.

Názvy podvojných solí vycházejí z toho, že jsou v molekule sloučeniny dva různé kationty nebo dva různé anionty. V ČL jsou to především soli mající dva kationty. Kationty se přitom v názvu i ve vzorci řadí podle zvyšující se hodnoty oxidačního čísla.

Je-li o.č. stejné, rozhoduje abecední pořadí a víceatomový kation, např. NH4+, se uvede na posledním místě (např. Na(NH4)SO4 síran sodno-amonný). Názvy kationtů se oddělí spojovníkem. Příklady z ČL: KAl(SO4)2 síran draselno-hlinitý, (NH4)2Fe(SO4)2 síran amonno-železnatý R.

 

Názvy zásaditých solí (solí, které mají vedle aniontu kyseliny ještě hydroxidovou skupinu OH-I nebo oxidovou skupinu O-II). ČL používá k jejich pojmenování přídavné jméno „zásaditý“, za nímž následuje název aniontu s odpovídající příponou a název kationtu s příponou odpovídající jeho o.č. Oběma názvům může předcházet násobicí předpona. Příklad  z ČL: zásaditý dusičnan bismutitý, tj. směs dusičnan-oxidu bismutitého  BiNO3(O) a dusičnan-dihydroxidu bismutitého BiNO3(OH)2, popř. bis(dusičnan)-hydroxidu bismutitého Bi(NO3)2OH.

Názvy koordinačních sloučenin. Koordinační sloučeniny se skládají z komplexních částic (komplexů). Ty obsahují centrální atom nebo ion, na který jsou koordinačními (donorovými) vazbami vázány částice, které se nazývají ligandy.

Centrálním atomem je nejčastěji atom nebo ion přechodného kovu (d – prvek) v různém oxidačním stupni, např. CrIII, CuII, AgI, PtII, PtIV, FeII, FeIII, ale i Fe0 nebo Fe-II. Centrální atom je příjemce elektronů, akceptor. Charakterizuje ho koordinační číslo, které se rovná počtu donorových atomů obsažených v ligandech vázaných k centrálnímu atomu, a nemusí se tedy rovnat počtu ligandů. Za koordinační číslo centrálního atomu nebo iontu lze považovat počet ligandů jen u ligand s nespecifikovaným donorovým atomem. Nejčastěji jsou koordinačními čísly sudá čísla 4 a 6.
 

Ligandy (z latinského ligare – vázati, spojiti) jsou molekuly, skupiny atomů nebo ionty, které mají atom s volným elektronovým párem (donorový atom). Ligand s jedním donorovým atomem je jednovazný (monodonorový), s vícedonorovými vazbami pak vícevazný (polydonorový). Název aniontových ligandů (s výjimkou ligandů uhlovodíkové skupiny) vždy končí na –o, např. H- hydrido,  Cl- chloro, OH- hydroxo, O2- oxo, SCN- thiokyanato, SO42- sulfato, NO2- nitrito atp. Názvy kationtových a neutrálních ligandů se shodují s názvy odpovídajících kationtů (např. u solí kation draselný, hořečnatý, hlinitý) a atomových skupin (např. SO thionyl, UO2 uranyl). Výjimku tvoří názvy neutrálních ligandů pro vodu a amoniak a pro skupiny NO a CO vázané přímo k centrálnímu atomu nebo iontu (H2O aqua, NH3 ammin, NO nitrosyl, CO karbonyl).

Všechny neutrální ligandy , mimo právě uvedené, se  v názvu sloučeniny dávají do závorky.

 

Celek tvořený jedním nebo několika centrálními atomy (ionty) a ligandy se nazývá komplexní částice (komplex). Podle celkového výsledného náboje to může být kation (komplexní kation), anion (komplexní anion) nebo neutrální molekula (komplexní molekula). Vzorec komplexní částice se dává do hranatých závorek.

 

Koordinační sloučeniny mají podvojné názvy odpovídající názvům anorganických solí.

- V názvu komplexu se však uvede nejprve počet a názvy ligandů a potom název centrálního atomu kovu. Ten má český kmen s příponou vyjadřující jeho oxidační číslo. Názvy ligandů jsou seřazeny podle abecedy a s výjimkou posledního se oddělují spojovníky. Ve vzorci komplexu se na rozdíl od názvu uvede na prvním místě symbol centrálního atomu kovu a celek je v hranatých závorkách. Součet elementárních nábojů ligandů a kationtů  nebo aniontů dá počet elementárních nábojů komplexu. Z požadavku elektroneutrality pak plyne oxidační číslo centrálního atomu. Příkladem může být Reineckova sůl (viz koordinační sloučeniny s komplexním aniontem).

Koordinační sloučeniny můžeme rozdělit do několika skupin:

- Názvy koordinačních sloučenin s komplexním kationtem tvoří podstatné jméno charakterizující anion (např. chlorid) a přídavné jméno udávající počet příslušných ligandů a název centrálního atomu kovu s příponou vyjadřující jeho oxidační číslo. Příklady z ČL:

[Cr(H2O)4Cl2]Cl . 2H2O chlorid tetraaqua-dichlorochromitý dihydrát, název ČL: chlorid chromitý hexahydrát R.

 

- Názvy koordinačních sloučenin s komplexním aniontem tvoří podstatné jméno určující komplexní kation s údajem o počtu a názvu ligandů a kmenu názvu centrálního atomu kovu v češtině s příponou vyjadřující oxidační číslo. Kation se vyjádří přídavným jménem, např. sodný. Příklady z ČL:

Na2[Fe(CN)5NO] pentakyano-nitrosylželezitan sodný (přesněji disodný), název ČL: nitroprussid sodný, Natrii nitroprussias

K4[Fe(CN)6] hexakyanoželeznatan  draselný R (přesněji tetradraselný), (ferrokyanid draselný)

K3[Fe(CN)6] hexakyanoželezitan draselný R (přesněji tridraselný), (ferrikyanid draselný)

Na3[Co(NO2)6] hexanitrokobaltitan sodný R (přesněji trisodný)

NH4[Cr(NH3)2(NCS)4] . H2O diammin-tetrakis(isothiokyanato)chromitan amonný monohydrát, název ČL: Reineckova sůl R.

Poznámka: určení o.č. centrálního atomu Cr – součet elementárních nábojů ligandů (NH30, 4NCS-) a kationtu (NH4+) je 3-; o.č. centrálního atomu chromu je CrIII.

- Názvy koordinačních sloučenin s komplexním kationtem i aniontem tvoří podstatné jméno názvu aniontu a přídavné jméno názvu kationtu. Příklad:

[Pt(H2O)4][PtCl4] tetrachloroplatnatan tetraaquaplatnatý

- Názvy neutrálních komplexů tvoří přídavné jméno vystihující názvy a počty ligandů, český kmen názvu centrálního atomu kovu s příponou vyjadřující oxidační číslo a podstatné jméno „komplex”. Příklad z ČL:

[Pt(NH3)2Cl2] diammin-dichloroplatnatý komplex (cisplatina).

 

Názvy hydrátů solí, hydroxidů a jiných látek tvoří podstatné jméno hydrát s násobicí předponou udávající počet molekul vody ve sloučenině a název sloučeniny – podle ČL 97 v genitivu, podle ČL 2002 v nominativu. Rozdíl mezi oběma lékopisy je i v umístění slova hydrát. Na rozdíl od ČL 2002 neuváděl ČL 97 přítomnost molekul vody, byla-li v lékopisu pouze jedna hydratovaná forma sloučeniny. Příklady jsou v tab 2.

Tab. 2. Názvy hydrátů anorganických sloučenin v ČL 97 a ČL 2002

 

Poznámka k českému chemickému názvosloví anorganických sloučenin. Česká komise pro názvosloví anorganické chemie uvažuje – po vzoru organické chemie – o možnosti nahradit podvojné názvy solí jednoslovnými, latinizovanými tvary. Název by se pak skládal z latinského nebo počeštěného názvu prvku (kovu) a z názvu aniontu (nekovu) s příponou –id u bezkyslíkatých kyselin a –it nebo –át u oxokyselin. Obě části názvu jsou odděleny spojovníkem. Příklady: KI kalium-jodid, Na2CO3 natrium-karbonát, Ca3(PO4)2 kalcium-fosfát, FeSO3 ferrum(II)-sulfit atd. Toto názvosloví by bylo alternativní a podvojný systém by zůstal zachován v plném rozsahu.

 

České názvosloví organických léčivých a pomocných látek

Většina organických sloučenin uvedených v ČL1-5) má složitou strukturu a jejich systematické názvy se nehodí pro běžnou praxi. Ve zdravotnictví se proto používají jednodušší triviální názvy. Příkladem může být semitriviální (semisystematický) název kalcitriol se systematickou příponou - ol charakterizující hydroxyderiváty, se systematickým názvem (5Z,7E)-9,10-sekocholesta-5,7,10(19)-trien-1a,3b,25-triol. Jiným příkladem je triviální název glycerin, semitriviální glycerol  a systematický název propan-1,2,3-triol. Pouze u malého počtu lékopisných organických sloučenin se hlavní český název shoduje se systematickým názvem, jako např. ethyl-acetát nebo ethanol. Naopak řada zkoumadel má systematické názvy jako hlavní názvy.

Aby byla usnadněna komunikace, přiděluje Světová zdravotnická organizace (WHO, World Health Organization) léčivým a pomocným látkám zvláštní triviální nebo semitriviální názvy, tzv. INN názvy (International Nonproprietary Names, mezinárodní nechráněné – neregistrované názvy). Hlavní INN název je v latině a připojena je anglická, francouzská, španělská a ruská verze. WHO uveřejňuje seznam INN názvů i neustále zpřesňovaná pravidla knižně 13) i v elektronické formě na CD-ROMu 14). Dává se přednost jednoslovným názvům bez číslic a samostatných znaků. Nově tvořené názvy jsou fonetizovány: místo „ph“ se píše „f“, místo „th“ – „t“, místo „ae“ a „oe“ –  „e“, místo „y“ – „i“. Písmena „h“ a „k“ se pokud možno nemají používat. S ohledem na tradici jsou starší latinské názvy ponechané v původní podobě, např. aminophenazonum.

INN názvy často vyjadřují příslušnost k určité farmakologické nebo chemické skupině. Umožňuje to použití předpon, částí kmenů a přípon. Příklady uvádí tab. 3.

Tab. 3. Některé názvotvorné slovní části INN názvů

 

České chemické názvosloví organických sloučenin

Novelizované systematické názvosloví 8,12,15,16) bylo důsledně uplatněno až v ČL 2002.

V dalším textu se zaměříme hlavně na změny v systematickém názvosloví organických sloučenin podle doporučení IUPAC z r. 1993 8). Jednou z hlavních změn v názvech organických sloučenin je umístění lokantů (numerických prefixů), čísel nebo písmen určujících polohu substituentů, charakteristických a hlavních skupin, násobných vazeb a volných valencí. Nyní se kladou před tu část názvu, kterou popisují. ČL 97 znal např. zkoumadla 1-butanol R, 2-butanol R a 2-butanon R. ČL 2002 je uvádí jako butan-1-ol R, butan-2-ol R a butan-2-on R. Semitriviální název substituentu „allyl“ se dnes označuje systematickým názvem „prop-2-en-1-yl“. Výjimkou jsou tradiční stažené názvy, např. 2-pyridyl nebo 2-naftyl. Nemůže-li dojít k dvojznačnosti, lokant 1 se zpravidla vynechá, např. ethanol. Pokud ale název obsahuje další lokanty, pak se i lokant 1 uvádí vždy, např. 3-chlorpropan-1-yl. Novinkou jsou i systematické názvy jednojaderných hydridů (azan NH3, oxidan OH2, sulfan SH2, selan SeH2, tellan TeH2), od nichž se odvodí názvy jejich derivátů, např. „ethylazan“ – zde je možné použít názvu „ethylamin“ nebo „ethanamin“. Podobně se používá substituent „sulfanyl“ místo staršího „merkapto“ a „methylsulfanyl“ místo „methylthio“.

Změnilo se i pořadí předpon v názvech organických sloučenin. Předpony upravující základní skelet, např. „homo-“ nebo „nor-“ jsou předpony neodlučitelné. Dnes k nim patří i tzv. subtraktivní předpony (např. anhydro-, dehydro-, demethyl-) a aditivní předpony (např. dihydro-, tetrahydro-), které se dosud používaly jako neodlučitelné nebo odlučitelné. Neodlučitelné předpony se uvádějí v abecedním pořadí přímo před názvem hlavního hydridu.

Před neodlučitelnými předponami modifikujícími skelet se předřadí neodlučitelné předpony typu „a“ („a“- předpony, „a“- termíny), které naznačují záměnu atomu uhlíku ve skeletu základního hydridu heteroatomem, a to v pořadí: F – fluora, I – joda, O – oxa, S – thia, Se – selena, Te – tellura, N – aza, P – fosfa, Si – sila, Ge – germa atd. Pro nejběžnější heteroatomy (kyslík, síra, dusík) je pořadí O-S-N. Příklad názvu: 7a-oxa-13-aza-7a-homo-18-nor -5a-androstan.

 

Odlučitelné předpony se zařadí před neodlučitelné předpony v abecedním pořadí, které závisí na složení předpony. Jednoduché předpony (atomy, nesubstituované substituenty) se řadí abecedně („ch“ se zařadí pod „c“), přičemž jednoduché násobicí předpony (di-, tri-, atd.) nemají na abecední pořadí vliv (např. methyl, ethyl, trichlor, dipropyl, atd.). Složené předpony (substituované substituenty) považujeme za celek a první písmeno celého názvu určuje abecední pořadí, např. 1,2-dimethylpentyl-; 1,1,1-trichlorpropyl-.

V názvech esterů se mezi alkylem nebo arylem a kyselinovou částí přidává spojovník. Příklady: ethyl-acetát; ČL 97 methylsalicylat, ČL 2002 methyl-salicylát. Spojovník se zavádí i u solí organických kyselin a u solí organických bází (viz České lékopisné názvosloví organických sloučenin.)

Největší pravopisnou změnou je vyjádření trojné vazby příponou „-yn“ místo dosavadní přípony „-in“. Nyní tedy píšeme alkyn „propyn“ místo „propin“. Substituent „2-propinyl“ u lékopisného selegilin-hydrochloridu má v ČL 2002 tvar „prop-2-yn-1-yl“.

 

České lékopisné názvlosloví organických sloučenin

České názvy léčivých a pomocných látek především vycházejí ze zčeštěných INN názvů. Pokud sloučenina INN název nemá, použije se tradiční triviální nebo semitriviální název a pokud jde o sůl nebo ester, utvoří se název podle platných názvoslovných pravidel 8). V dalším uvedeme názvosloví alespoň nejdůležitějších a nejpočetnějších skupin.

Názvy organických kyselin. Jejich tradiční názvy jsou dvojslovné a aby bylo pořadí slov stejné jako u názvů anorganických kyselin, klade ČL na první místo substantivum „kyselina“. Následující adjektivum určuje druh kyseliny (např. kyselina octová místo jazykově vhodnějšího názvu „octová kyselina“). Přídavným jménem je buď počeštěný INN název a pokud chybí, triviální název. Ten většinou odpovídá výskytu látky v přírodních zdrojích. V současnosti však WHO preferuje jednoslovné názvy kyselin. Příklady názvů kyselin v ČL 2002 jsou v tabulkách 4,5 a 6.

 

Názvy solí

Názvosloví solí řeší čeština třemi způsoby. Jde předně o typicky české dvojslovné (binární) názvy obdobné názvům solí anorganických kyselin (octan draselný), dále jednoslovné latinizované názvy složené z latinizovaného názvu kationtu a spojovníkem připojeného názvu aniontu (kalium-sorbát) a konečně opisné názvy sestávající z přídavného jména názvu kationtu s příponou vyjadřující oxidační číslo kovu, z podstatného jména sůl a z jednoslovného názvu kyseliny v druhém pádu (draselná sůl diklofenaku). Lékopisné názvy vycházejí ze všech uvedených možností.

 

Názvy solí kyselin s jednoslovným názvem. Pro tento druh solí byly v ČL použity opisné názvy. ČL 2002 se přitom liší od názvů ČL 97 slovosledem, např. sodná sůl ampicilinu (ČL 97) a ampicilin sodná sůl (ČL 2002). Podobně je tomu u amoxicilinu, diklofenaku, amobarbitalu, fenobarbitalu, levothyroxinu atd. Výhledově se však uvažuje i zde o zavedení latinizovaného názvu. Sodná sůl ampicilinu by se tak nazývala „natrium-ampicilinát“.

Názvy solí kyselin s dvojslovným názvem. Soli kyselin s názvy českého původu (kyselina mravenčí, octová, máselná, citronová, vinná) mají binární názvy. Soli ostatních kyselin mají v současnosti latinizované názvy. Na rozdíl od ČL 97 jsou v ČL 2002 jednotlivé části těchto názvů odděleny spojovníkem a končí příponou –át. Příklady jsou uvedeny v tabulce 7.

Tab. 7. Názvy solí kyselin s dvojslovným názvem

 

Názvy solí organických bází (aminů). Pro pojmenování solí organických bází  s terciárním nebo kvartérním dusíkem byly použity latinizované názvy. Zatímco však v ČL 97 bylo pro názvy obou druhů uplatněno „oniové“ názvosloví, zavádí ČL 2002 pro soli bází s terciárním dusíkem aditivní názvoslovný princip. Rozlišujeme proto:

Názvy solí bází s kvartérním  dusíkem (s kladným nábojem), které se pojmenovávají jako substituované amoniové soli. Název substituentu přitom předchází výraz amonium, za nímž je název aniontu. Mezi obě části se vkládá spojovník, např. tetramethylamonium-jodid. Pokud dusík obsahující báze nekončí na –amin, vyznačí se kvarterní povaha příponou –ium a po spojovníku se připojí název aniontu, např. anilinium-chlorid. Lékopisnými názvy těchto sloučenin jsou většinou zčeštěné INN názvy. Příklady z ČL 2002: alkuronium-chlorid, benzalkonium-chlorid, methylthioninium-chlorid, propanthelinium-bromid. Názvy ČL 97 byly bez spojovníku, např. benzalkoniumchlorid.

Názvy solí bází s terciárním dusíkem. Aditivní názvoslovný princip v ČL 2002 záleží v tom, že je za název báze po spojovníku přidán název aniontu, např. sulfát, fosfát, tartarát. Jde-li o halogenovodíkové kyseliny, pak hydrochlorid, hydrobromid, hydrojodid. V ČL 97 bylo i pro tyto soli použito stejně jako pro soli bází s kvartérním dusíkem tzv. „oniové“ názvosloví. Příklady jsou uvedeny v tab. 8.

Tab. 8. Názvy solí bází s terciárním dusíkem

 

V řadě názvů solí jsou INN názvy aniontů, většinou zkrácené podoby chemických názvů.13) Příklady jsou uvedeny v tab. 9.

Tab. 9. INN názvy skupin (aniontů) v názvech solí a esterů

 

Názvy solí alkoholů (alkoholátů, alkoxidů) a fenolů (fenolátů, fenoxidů) jsou přednostně jednoslovné, sestávající z latinského názvu prvku a z názvu odvozeného od názvu alkoholu nebo fenolu s příponou –olát. Mezi názvoslovné části se vkládá spojovník. Příklad: natrium-methanolát (přípustné názvy: methoxid sodný, methanolát sodný, natrium-methoxid). ČL 97 i ČL 2002 mají ve formě odměrného roztoku methoxid sodný a methoxid lithný.

 

Názvy hydrogensolí (kyselých solí). V ČL 2002 se jedná hlavně o názvy solí organických kyselin s dvojslovným názvem, protože u solí bází s terciárním dusíkem se v názvu neuvádí, že jde o kyselou sůl. Název se tvoří stejně jako u hydrogensolí anorganických kyselin. Příklady: ČL 2002 hydrogen-vinan draselný (ČL 97 hydrogenvínan draselný), ČL 2002 magnesium-hydrogen-aspartát dihydrát (ČL 97 dihydrát magnesiumhydrogenaspartatu).

Názvy esterů karboxylových kyselin lze tvořit podobně jako názvy solí trojím způsobem:

Binární nomenklaturou, která se však již nemá používat. Příklad: octan ethylnatý.

Jednoslovným názvem složeným ze dvou částí oddělených spojovníkem: z alkylu nebo arylu a z kmene latinizované formy systematického nebo triviálního názvu kyseliny s příponou –át nebo –oát. Takovým názvům je dávána v ČL přednost u esterů běžných kyselin a jednoduchých hydroxyderivátů. Příklady z ČL 2002: ethyl-acetát (ČL 97 ethylacetat), ethyl-oleát, methyl-salicylát.

Jde-li o složitější hydroxyderivát, použije se místo alkylu název hydroxyderivátu jako takový (INN název nebo triviální název). Příklady: erytromycin-ethylsukcinát (s INN názvem hydroxyderivátu), estradiol-benzoát (s triviálním názvem).

Opisným způsobem podobně jako u názvů solí. Příklad: ethylester kyseliny octové (v ČL nepoužit).

 

Estery složitějších chemických struktur, používané jako léčivé látky, mají obvykle přidělený jednoslovný INN název. Příklad: nifedipin, chemický název ČL 2002: dimethyl-2,6-dimethyl-4-(2-nitrofenyl)-1,4-dihydropyridin-3,5-dikarboxylát.

Názvy částečných (parciálních, kyselých) esterů se tvoří obdobně jako názvy hydrogensolí. Obecné pořadí v názvu je alkyl (nebo hydroxyderivát)-hydrogen-anion. Příklad (ČL 2002): tokoferol-hydrogen-sukcinát alfa RRR.

Názvy hydrátů organických sloučenin jsou obdobné jako u anorganických solí. Příklad: kalcium-dobesilát monohydrát (ČL 2002), kalciumdobesilat, dobesilan vápenatý (ČL 97).

 

 

Názvosloví lékových forem

Názvy léčivých přípravků a jejich uspořádání

Již v polovině minulého století bylo poukazováno na nejednotnost názvosloví lékových forem: „K nomenklatuře je třeba podotknout, že není dosud jednotně vyřešena, takže v některých případech je názvem vyjádřen charakter přípravy, jindy způsob aplikace nebo vztah ke tvaru apod.“ 17). Nutnost upřesnit a rozšířit odborné názvosloví souvisí přitom jak s dalším rozvojem lékových forem, tak s novými pohledy na systematické řazení přípravků 18,19,20). Zařazení přípravků v lékopisech podle abecedního pořádku latinských názvů je pouze pomůckou pro snadnější orientaci. Řešení však ztěžují i nedostatečné definice názvů. Viděli jsme to i na rozdílech v definicích některých lékových forem v různých vydáních Československého lékopisu.

V poslední době dochází ke kategorizaci přípravků podle místa aplikace. Základem pro názvosloví použité v Evropském lékopisu je přitom dokument, který vydalo v roce 1991 Committee for Proprietary Medicinal Products 21). Další vydání v letech 1996 22), 1998 23) a poprvé s českou terminologií v roce 2003 24) pak rozšiřují a upravují podrobnou terminologii léčivých přípravků, krátké názvy, cesty podání a seznam obalů včetně uzávěrů a aplikačních pomůcek. Novější vydání mají i názvosloví veterinárních přípravků. Počty odborných názvů shrnuje

tab. 10. Počet standardních názvů

 

To však neznamená, že je soupis konečný. Postupně se doplňuje i v období mezi edicemi. Pro připravované 5. vydání Standardních názvů byl například navržen název „Freeze-dried pellet“ pro některé veterinární vakciny 25).

 

V seznamu Standardních názvů je každá léková forma uvedena v samostatné tabulce. Na prvním místě je tučně vytištěný anglický název a za ním následují postupně vytvářené názvy v dalších evropských jazycích, ne vždy slovně odpovídající anglickému termínu. Dokonce, i když výjimečně, někdy nerozlišují podobné přípravky. Tak finský název „depottabletti“ označuje jak „prolonged release tablet“, tak „modified-release tablet“. Vzhledem k tomu, že se u nás běžně používá latinské názvosloví lékových forem, byly autorům dodány i latinské názvy všech v seznamu uvedených lékových forem a způsobů podání. Zatím však nenašly odezvu.

Standardní názvy jsou rozčleněny, jak bylo uvedeno, do skupin podle místa aplikace, popřípadě podle charakteru přípravků do dvou skupin, např. perorální přípravky pevné a perorální přípravky tekuté.

Určitý vývoj mají i v seznamu uvedené definice lékových forem. Nejprve 21) byl u každého názvu uveden odkaz na Evropský lékopis, někdy s dalším vysvětlením, jindy byl pojem pouze vysvětlen nebo bylo řečeno, ne vždy oprávněně, že vysvětlení není třeba. Dnes 24) převažují odkazy na Evropský lékopis.

 

Zásady tvorby standardních názvů

V seznamech Standardních názvů jsou uveřejněny i základní zásady tvorby názvosloví. Název by měl být co nejkratší. To ovšem záleží i na možnosti vyjádření v různých jazycích. Tím spíše, že má název podat základní informaci nejen o druhu farmaceutického výrobku, ale je-li třeba, i o formě podání, když musí být přípravek před aplikací upraven. Někdy nelze podat úplnou charakteristiku přípravku bez údaje o obalu, jako například o způsobu vyprazdňování tlakového obalu.

Počínaje vydáním názvosloví v roce 1998 23) smí mít přípravek jen jeden název. Duplicita terminologie v některých jazycích, i když výjimečná, byla odstraněna.

Jestliže je přípravek určen pro veterinární použití, mělo by to jednoznačně plynout i z názvu, i když je v seznamu přípravek zkratkou označen jako veterinární. Zpravidla to však naznačí pouze aplikační pokyn, který je součástí názvu, například „Ušní štítek“ 24).

Záleží na každém státě, zda chce používat krátké názvy. Ty vypouštějí některé podrobnosti, jako například informaci o tom, zda se v případě kapek jedná o roztok, suspenzi nebo emulzi.

 

Standardní názvy v českém lékopisu

Názvy lékových forem přebírá Český lékopis (ČL 97 i ČL 2002) v překladu do češtiny z platného Evropského lékopisu, dnes z jeho 4. vydání a z jeho doplňků 26,27,28). Jsou tedy odvozené ze Standardních názvů. Rozdíl je v tom, že zatímco Evropský lékopis má vždy hlavní název v angličtině a teprve druhý je latinský, ČL má vždy první název latinský a druhý český. To potom ovlivní abecední pořadí. Evropský lékopis má mimoto latinské označení pouze u hlavních názvů skupin souvisejících s místem aplikace, ČL má latinský název i pro názvy konkrétních lékových forem v rámci skupin. Pouze s českým názvem se spokojí až názvosloví týkající se další charakteristiky přípravku. Tak například hlavní název skupiny zní „Praeparata semisolida ad usum cutaneum“,

jeden druh polotuhých přípravků k použití na kůži je označen jako „cremores“, ale další dělení na „Hydrofobní krémy“ a „Hydrofilní krémy“ je už pouze v češtině.

Rozčlenění lékových forem podle místa aplikace ale vede k tomu, že některé typy lékových forem najdeme na několika místech lékopisu. Způsob vytvoření latinských názvů skupin lékových forem i jednotlivých přípravků jsme uvedli v článku Latina v současné farmaceutické praxi 29). Ze Standardních názvů je odvozena i terminologie národních specifik, článků, které neuvádí Evropský lékopis.

V některých latinských názvech se Český lékopis liší od Evropského lékopisu, protože Ph. Eur. používá pro určitý pojem neobvyklý název. Tak například místo obvyklého názvu pro pěny „spumae“ používá slovo „musci“, což běžně znamená „mechy“. Jindy jsou přípravky označeny jako „praeparationes“ místo „praeparata“, zatímco „praeparatio“ znamená „příprava“.

 

V dalším se pokusíme stručně probrat přípravky podle typu lékové formy, protože tak snadněji vynikne systém názvosloví. Půjde tedy o přípravky tuhé, polotuhé a tekuté s přihlédnutím k názvoslovným změnám. Zvláště pak se zmíníme o přípravcích, které se obvykle do uvedených skupin nezařazují, a o přípravcích pro veterinární praxi. Řada přípravků ze seznamu Standardních názvů dosud není do lékopisu zařazena.

 

Tuhé přípravky

 

Pulveres - prášky

Pulveres perorales (Perorální prášky) dělí lékopis jednak podle dávek na jednodávkové v samostatném obalu a vícedávkové, opatřené odměrkou, jednak z hlediska aplikace, podle toho, zda se polykají přímo nebo se podávají rozpuštěné nebo dispergované ve vodě nebo v jiné vhodné tekutině. Posledně uvedený typ můžeme označit starší terminologií jako předlékové formy.

Způsob úpravy před podáním lékopis buď naznačí přímo v názvu přípravku (Pulveres effervescentes, Šumivé prášky v hlavním článku Pulveres perorales) nebo tyto přípravky zahrne do souhrnného článku Liquida peroralia (Perorální tekutiny) a označuje je jako Pulveres pro solutione perorali (Prášky pro perorální roztoky), Pulveres pro suspensione perorali (Prášky pro perorální suspenze), Pulveres pro guttis peroralibus (Prášky pro perorální kapky) a Pulveres pro sirupis (Prášky pro sirupy).

Pulveres adspersorii (Zásypy) mohou být také jednodávkové nebo vícedávkové v obalech se sypacím víčkem, v nádobkách s mechanickým rozprašovačem nebo v tlakových nádobkách. Lékopis přitom nerozlišuje různé podoby balení.

Pulveres ad inhalationem (Prášky k inhalaci) zahrnuje lékopis mezi Inhalanda (Inhalační přípravky). Jedná se o jednodávkové nebo vícedávkové přípravky podávané pomocí inhalátorů pro suché prášky.

Musíme sem však zahrnout i tuhé přípravky přidávané do horké vody, které nemají v lékopisu samostatný název a jsou zahrnuty pod Inhalanda vaporem formantia (Inhalační přípravky tvořící páry) v článku Inhalanda.

 

Tuhé přípravky pro parenterální použití uvádí lékopis v článku Parenteralia (Parenterální přípravky) jako Pulveres pro iniectionibus (Prášky pro injekce) a podobné Pulveres pro infusionibus (Prášky pro infuze). V obou případech vznikne po protřepání se sterilní tekutinou roztok nebo homogenní suspenze. Do této skupiny patří i parenterální lyofilizáty, které však nemají samostatný lékopisný název.

Prášky pro jiné použití mají obdobně vytvořené názvy se zřetelem k místu aplikace. Jde o Pulveres auriculares (Zásypy do ucha) v obalech umožňujících přímou aplikaci nebo insuflaci, zařazené do článku Auricularia; Pulveres nasales (Nosní zásypy) v článku Nasalia; Pulveres pro oculoguttis (Prášky pro oční kapky) ve shodě s terminologií ČL používající na rozdíl od ČSL 4 termín kapky i pro jinou než perorální aplikaci a obdobné Pulveres pro aquis ophthalmicis (Prášky pro oční vody) z článku Ocularia. Oba poslední názvy doplňují terminologii ČL 97 a ve srovnání s ČsL rovněž  opouštějí název kolyria. Obdobně naznačují přípravu konečné formy Pulveres rectales pro solutionibus (Prášky pro rektální roztoky) a Pulveres rectales pro suspensionibus (Prášky pro rektální suspenze).

 Granula – zrněné prášky

ČL 2002 stejně jako ČL 97 definuje zrněné prášky jako přípravky z pevných, suchých shluků částic prášků odolných při mechanickém namáhání, určených k vnitřnímu použití. Buď se polykají nebo žvýkají nebo se podávají rozpuštěné nebo dispergované. ČSL  4 mluví o granulátu jenom při přípravě tablet.

Ve stati Granula rozeznává lékopis Granula effervescentia (Šumivé zrněné prášky) podávané po rozpuštění nebo dispergování ve vodě, Granula obducta (Obalené zrněné prášky), Granula enterosolventia (Enterosolventní zrněné prášky) opatřené acidorezistentní vrstvou a Granula cum liberatione modificata (Zrněné prášky s řízeným uvolňováním), zahrnující zrněné prášky s prodlouženým uvolňováním a se zpožděným uvolňováním, zatímco Standartní názvy 24) znají Zrněný prášek s prodlouženým uvolňováním a Zrněný prášek s řízeným uvolňováním.

Vedle toho uvádí lékopis zrněné prášky v článku Liquida peroralia, jako přípravky které nabudou konečnou podobu po rozpuštění nebo dispergování: Granula pro solutione perorali (Zrněné prášky pro perorální roztoky), Granula pro suspensione perorali (Zrněné prášky pro perorální suspenze) a Granula pro sirupis (Zrněné prášky pro sirupy).

 

Tabulettae - tablety

ČSL 4 vypočítává v článku Tabulettae různé druhy tablet k vnitřnímu užití i k jinému upotřebení a v samostatných článcích probírá obduktety a retardety. Naproti tomu ČL 97 i 2002 má článek Tabulettae, který zahrnuje všechny typy tablet určených k perorálnímu podání a tablety pro jiný účel uvádí mezi odpovídajícími způsoby aplikace.

Tablety pro perorální podání se polykají celé nebo se žvýkají nebo se před podáním rozpustí nebo dispergují. Lékopis sem počítá i tablety, které se ponechají v ústech, kde se z nich uvolňuje léčivá látka. Pak se ovšem jedná o tablety orální.

Základními typy tablet, které jsou uvedeny v článku Tabulettae jsou: Tabulettae non obductae (Neobalené tablety), podle ČSL 4 označované pouze jako tablety, Tabulettae obductae (Obalené tablety) s jádrem pokrytým jednou nebo několika vrstvami různých látek, tedy včetně filmem potažených tablet (ČSL 4 je označoval jako Obductettae), Tabulettae effervescentes (Šumivé tablety) – neobalené tablety, které se před podáním rozpustí nebo dispergují ve vodě, Tabulettae pro solutione (Tablety pro přípravu roztoku) – neobalené nebo filmem potažené, podávané po rozpuštění ve vodě, Tabulettae pro dispersione (Tablety pro přípravu disperze) – neobalené nebo filmem potažené, podávané po dispergování ve vodě, Tabulettae perorales pro dispersione (Perorální tablety dispergovatelné v ústech) se na rozdíl od předchozího typu samy rozpadnou v ústech a disperze se spolkne, Tabulettae enterosolventes (Enterosolventní tablety) vyráběné ze zrněných prášků nebo částic potažených acidorezistentní vrstvou nebo potažením neobalených tablet acidorezistentní vrstvou. Poslední typ, Tabulettae cum liberatione modificata (Tablety s řízeným uvolňováním) nerozlišuje přípravky s prodlouženým uvolňováním a přípravky s řízeným uvolňováním v pravém smyslu slova.

 

Tablety pro orální podání zařazuje ČL 2002 jednak do článku Tabulettae, jednak do článku Oromucosalia. Je jim společné to, že buď působí v dutině ústní nebo se z nich účinná látka v dutině ústní uvolňuje. Můžeme sem počítat přípravky: Tabulettae orales (Orální tablety) zařazené do článku Tabulettae – působí v ústech. V článku Oromucosalia pak máme typy přípravků: Tabulettae subliguales (Sublingvální tablety) podávané pod jazyk, které stejně jako následující dva přípravky mohou vést k dosažení systémového účinku, Tabulettae buccales (Bukální tablety) určené k podání do lícní dutiny a Mukoadhezivní bukální tablety, zařazené bez latinského názvu mezi Praeparata mucoadhaesiva (Mukoadhezivní přípravky) v článku Oromucosalia.

Tablety pro jiné způsoby podání zahrnují tablety rektální a tablety vaginální. Podávají se buď přímo nebo po rozpuštění či po vzniku suspenze. Do článku Rectalia jsou zařazeny jednodávkové přípravky Tabulettae rectales pro solutionibus (Tablety pro rektální roztoky) a Tabulettae rectales pro suspensionibus (Tablety pro rektální suspenze). Do článku Vaginalia jsou přiřazeny jednodávkové přípravky Tabulettae vaginales (Vaginální tablety) odpovídající neobaleným nebo potahovaným tabletám, Tabulettae pro solutione vaginali (Tablety pro přípravu vaginálních roztoků), podávané jako roztok po rozpuštění ve vodě a Tabulettae pro suspensione vaginali (Tablety pro přípravu vaginálních suspenzí), aplikované opět ve formě disperzí ve vodě.

Pastilli - pastilky

ČsL 1 uvádí termín Pastilli jako synonymum pro tablety, v seznamu farmaceutických přípravků a v pozdější literatuře byly pastilky ztotožněny s názvem orální tablety (oriblety) 19,30). Jejich výroba záležela v přípravě směsi léčivých látek se základní hmotou a po vyválení hmoty vypichováním pastilek, vyléváním do forem nebo tlakem 17). Československé lékopisy pastilky jako samostatnou lékovou formu neuváděly.

ČL 2002 zahrnuje po vzoru Ph. Eur. 4 pastilky do článku Oromucosalia. Rozeznává přitom tři typy pastilek, někdy na hranici tuhých přípravků.

Pastilli duri (Pastilky tvrdé) jsou jednodávkové, mechanicky pevné přípravky pomalu se rozpouštějící nebo rozpadající v ústech. Obvykle se dosahuje místního účinku v ústní části hltanu. Lékopis nevysvětluje přípravu a obecně mluví o formování.

Pastilli molles (Pastilky měkké) s podobným určením jsou označeny jako pružné. Příprava je popsána pouze jako tvarování směsi, do níž patří přírodní nebo syntetické polymery nebo gumy a sladidla.

Pastilli compressi (Lisované pastilky) mohou mít místní nebo systémový efekt. Připravují se lisováním a odpovídají popisu tablet, někdy s méně obvyklým tvarem. Rozdíly mezi oběma typy přípravků lékopis jednoznačně necharakterizuje.

Standardní názvy pastilek v některých jazycích vždy druhy pastilek nerozlišují.

 

Capsulae - tobolky

Samotné slovo tobolky může mít dva významy. Může znamenat obal a tak chápe tobolky například ČsL 2, nebo jde o konečnou lékovou formu, jak definuje tobolky ČL 2002 – přípravky s tvrdými nebo měkkými obaly.

Z hlediska materiálu jsou to jednak starší škrobové tobolky, jednak tobolky vyrobené ze želatiny, popřípadě z jiných látek. Tobolky ze želatiny se obvykle, včetně názvosloví ČSL 4, označovaly jako Capsulae gelatinosae (Želatinové tobolky).

Obal se může skládat ze dvou částí a pak se želatinové tobolky nazývaly Capsulae gelatinosae operculatae (Tobolky s víčkem) nebo jde o souvislý povlak uzavřených látek. Podle způsobu výroby mohou být tyto poslední se švem nebo šev nemají a pak jde o Perlae gelatinosae (Želatinové perly). Měkké tobolky mají silnější obal. Řadíme-li je mezi tuhé lékové formy, pak především proto, že jde o jednotky, které nelze dělit, ale i proto, že podle ČL 2002 vyhovují zkoušce rozpadavosti tablet a tobolek všeobecně.

Základními typy tobolek jsou podle ČL 2002 Capsulae amylaceae (Škrobové tobolky) s obalem tvořeným ze dvou oplatek z rýžové mouky a pak tobolky bez označení materiálu, které podle tvrdosti lékopis označuje jako Capsulae durae (Tvrdé tobolky), naplněné léčivými látkami v tuhé formě a potom Capsulae molles (Měkké tobolky), naplněné roztokem nebo disperzí tuhé látky v látce pomocné (disperzí pastovité konzistence).

K měkkým tobolkám můžeme přiřadit Capsulae oromucosales (Orální tobolky) z článku Oromucosalia s jedinou lékopisnou charakteristikou – měkké tobolky určené ke žvýkání nebo cucání.

 

Zvláštními typy tobolek pro perorální podání jsou Capsulae cum liberatione modificata (Tobolky s řízeným uvolňováním). Lékopis k nim počítá tvrdé nebo měkké tobolky, u nichž je umožněno řízení rychlosti, místa nebo času uvolňování léčivých látek. Ne zcela přesně k nim bez názvoslovného oddělení lékopis počítá tobolky s prodlouženým uvolňováním a tobolky se zpožděným uvolňováním. Zvláštním druhem přípravků se zpožděným uvolňováním jsou Capsulae enterosolventes (Enterosolventní tobolky), které odolávají působení žaludeční šťávy. Může se jednat o tobolky opatřené enterosolventním obalem. Název přesně neodpovídá jinému typu – normálním tobolkám, které jsou naplněny zrněnými prášky nebo částicemi opatřenými enterosolventním obalem.

Do článku Rectalia jsou zařazeny Capsulae rectales podobné měkkým tobolkám protáhlého tvaru, kde je možné použít potah s kluznými látkami. Podobně jsou v článku Vaginalia Capsulae vaginales, hladké tobolky lišící se od běžných měkkých tobolek velikostí a tvarem.

 

Polotuhé přípravky

Podobně jako tuhé léčivé přípravky mají i polotuhé přípravky nejrůznější použití. Z tohoto hlediska  a s přihlédnutím k názvosloví je rozdělíme do třech skupin – na přípravky pro kožní použití, na přípravky podávané do úst a na řadu dalších možností aplikace.

 

Kožní použití polotuhých přípravků

Československý lékopis ČSL 4 neměl pro tuto skupinu přípravků ani společný název, ani společný článek. Některé z nich označoval jako samostatné lékové formy – Unguenta, Cremores, Pastae. Hlavním rozlišovacím znakem těchto plasticky deformovatelných přípravků byl obsah vody nebo obsah tuhých látek. Závazné hranice se přitom, i když nepatrně, lišily i u jednotlivých vydání ČsL.

Čl 97 zahrnoval tyto přípravky pod společný název Unguenta, s českým názvem Topické polotuhé přípravky. Nové vydání lékopisu ČL 2002 má pro ně název Praeparata semisolida ad usum cutaneum (Polotuhé přípravky pro kožní použití). Patří sem Unguenta (Masti), v ČL 97 označené jako Unguenta cum monophasali vehiculo (Masti), rozdělené (bez latinských názvů) na masti hydrofobní, masti emulgující vodu a hydrofilní masti, Cremores (Krémy) hydrofobní a hydrofilní, Gelata (Gely) hydrofobní a hydrofilní a Pastae (Pasty). ČL 2002 je odlišuje složením: jednofázový základ případně s disperzí tuhých nebo kapalných látek (masti), vícefázové přípravky s lipofilní a vodnou fází (krémy), tekutiny, které gelovatí (gely), vysoké podíly tuhé látky (pasty). Článek Gely se tak poprvé dostává do našeho lékopisu.

 

Polotuhé přípravky podávané do úst

Jedná se především o Oromucosalia semisolida (Polotuhé orální přípravky), které odpovídají požadavkům na obdobné přípravky pro kožní použití. Jde například o gel na dásně nebo pastu na dásně, pro které nemá lékopis latinskou terminologii. Jsou v článku Oromucosalia (Orální přípravky).

Do téhož článku jsou zahrnuty i Praeparata mucoadhaesiva (Mukoadhezivní přípravky), které mohou mít podobu polotuhých přípravků, rovněž však bez názvoslovného odlišení.

Ve skupině Orálních přípravků (podle naší terminologie perorálních přípravků) mají Standardní názvy 24) i Perorální gel a Perorální pastu. Takto označené lékové formy se po podání do ústní dutiny spolknou. Naznačují to i německé názvy Gel (Paste) zum Einnehmen.

Podle Standardních názvů souvisejí s ústní dutinou i další přípravky – Zubní gel a Zubní pasta.

 

Tekuté přípravky

 

Perorální tekuté přípravky

Souborný článek Liquida peroralia (Perorální tekutiny) zahrnuje jednak konečné tekuté přípravky, jednak přípravu těchto forem z tuhých přípravků, jak bylo uvedeno na příslušném místě. Hotovými přípravky jsou Solutiones perorales (Perorální roztoky), Emulsiones perorales (Perorální emulze) a Suspensiones perorales (Perorální suspenze). Lékopis počítá i  se samotnými kapalnými léčivými látkami, ale nemá pro ně samostatný název.

Přípravky podávané po kapkách jsou označeny jako Guttae perorales (Perorální kapky). Název nerozlišuje, zda se jedná o roztok, emulzi nebo suspenzi. V ČSL 4 byl název Guttae rezervován pro perorální přípravky.

Do této skupiny přípravků patří i Sirupi (Sirupy), které obsahují vodu a vyznačují se sladkou chutí a viskózní konzistencí. Mohou obsahovat sacharosu.

 

 

Orální tekuté přípravky

Orální tekuté přípravky jsou zahrnuty do článku Oromucosalia (Orální přípravky). Pomocí aplikátoru se podávají  do ústní dutiny Solutiones oromucosales (Orální roztoky) a Suspensiones oromucosales (Orální suspenze), po kapkách Guttae oromucosales (Orální kapky), roztoky, emulze nebo suspenze, určené k místnímu nebo systémovému účinku.

Vodné roztoky působící na sliznici ústní dutiny jsou Aquae gingivales (Roztoky pro ústní výplachy), které se nepolykají. Pro koncentrované roztoky, které se před použitím zředí, nemá lékopis samostatné označení. Pomocí vhodného aplikátoru se na dásně nanášejí Solutiones gingivales (Roztoky na dásně).

Vodné roztoky k dosažení místního účinku jsou Gargarismata (Kloktadla). Ani zde nemají zvláštní název koncentrované roztoky, které se před použitím zředí.

 

Parenterální přípravky

Lékopis v článku Parenteralia (Parenterální přípravky) má především Iniectiones (Injekce) jako roztoky, emulze nebo suspenze a Infusiones (Infuze) jako vodné roztoky nebo emulze s vodou jako kontinuální fází. Jednotlivé druhy názvoslovně nerozlišuje. Mimoto uvádí roztoky určené k ředění – Concentrata pro iniectionibus (Koncentrované roztoky pro injekce).

Standardní názvy 24) na rozdíl od ČL 2002 mají samostatné názvy pro jednotlivé typy injekčních a infuzních přípravků.

 

Přípravky pro kožní použití

Článek Liquida cutanea (Tekutiny pro kožní použití) zahrnuje tekuté přípravky , které se aplikují na kůži včetně vlasové části nebo na nehty. Účelem je dosažení místního nebo transdermálního účinku. Mohou to být roztoky, emulze nebo suspenze. Lékopis však nemá pro jednotlivé typy samostatné názvy na rozdíl od Standardních názvů 24), které rozlišují Kožní tekutinu (aktivní je tekutá látka jako taková), Kožní roztok, Kožní suspenzi, Kožní emulzi a Koncentrát pro přípravu kožního roztoku.

Do této skupiny patří tekutá Saponata (Šampony), určená k aplikaci na pokožku s vlasy.

 

Další tekuté přípravky

Oční použití. Podobně jako v ČL 97 nemají ani v ČL 2002 oční tekuté přípravky společný název Československých lékopisů Collyria. V článku Ocularia (Oční přípravky) jsou Oculoguttae (Oční kapky, podle ČSL 4 označované též jako Oculostillae) a Aquae ophthalmicae (Oční vody). Oční kapky mohou být vodné nebo olejové roztoky nebo suspenze, oční vody vodné roztoky. Na rozdíl od Standardních názvů 24), které v názvosloví rozeznávají Oční kapky, roztok a Oční kapky, suspenze a uvádějí i Oční kapky s prodlouženým účinkem, ČL 2002 toto další dělení nezná.

 

Ušní použití. V článku Auricularia (Ušní přípravky) jsou i Otoguttae (Ušní kapky) – roztoky, emulze nebo suspenze v kapalině, například ve vodě, v glykolech nebo v olejích, opět na rozdíl od Standardních názvů 24) - které rozeznávají Ušní kapky, roztok; Ušní kapky, suspenzi a Ušní kapky, emulzi – bez názvoslovného rozlišení. Mimoto má lékopis v článku Auricularia Lotiones auriculares (Ušní omývadla), obvykle vodné roztoky určené k očištění zevního zvukovodu. Hlavní název pro ušní kapky byl v ČSL 4 Auristillae.

Nosní použití. Obdobné názvosloví je v článku Nasalia (Nosní přípravky): Rhinoguttae (Nosní kapky) jako roztoky, emulze nebo suspenze, opět na rozdíl od Standardních názvů 24) bez upřesňujících názvů a Lotiones nasales (Nosní omývadla), obvykle vodné roztoky určené k čištění nosních dutin. Hlavní název pro Nosní kapky v ČSL 4 byl Naristillae.

Inhalační použití. Do této skupiny patří také Inhalanda (Inhalační přípravky) a to Inhalanda vaporem formantia (Inhalační přípravky tvořící páry), pokud jde o roztoky nebo disperze. Obvykle se přidávají do horké vody. Jiný typ jsou Liquida nebulam formantia (Tekutiny pro rozprašování) aplikované jako roztoky, suspenze nebo emulze pomocí rozprašovačů.

Použití na výplach. Lékopis má samostatný článek Praeparata ad irrigationem (Přípravky na výplach) určené pro výplach tělních tekutin, otevřených ran a povrchů těla. Může jít o samotnou vodu (Aqua pro iniectione), která se pak označuje jako voda pro výplachy, nebo to jsou ve vodě rozpuštěné látky, důležité z hlediska použití.

Rektální použití. Článek Rectalia (Rektální přípravky) zná Solutiones rectales (Rektální roztoky), Emulsiones rectales (Rektální emulze) a Suspensiones rectales (Rektální suspenze) – tekuté přípravky podávané za účelem dosažení celkového nebo lokálního účinku nebo pro stanovení diagnosy. Potřebné látky jsou rozpuštěné ve vodě nebo v jiném rozpouštědle.

Vaginální použití. Podobně má článek Vaginalia (Vaginální přípravky) mimo jiné Solutiones vaginales (Vaginální roztoky), Emulsiones vaginales (Vaginální emulze) a Suspensiones vaginales (Vaginální suspenze), aplikované za účelem dosažení lokálního účinku, používané k výplachu nebo pro stanovení diagnosy.

 

Nezařazené přípravky

V této skupině uvádíme přípravky, které  se svým vzhledem, použitím nebo přípravou liší od lékových forem probraných v předchozích skupinách.

Přípravky podávané jako aerodisperze. ČSL 4 označoval nejen aplikované systémy, ale i přípravky jako takové Aerodispersiones (Aerodisperse, synonymum Aerosola). Rozlišoval je podle velikosti částic, přičemž pro makrodisperze měl název spreje. ČL 2002 uvádí tyto lékové formy u několika způsobů podání s různým názvoslovím.

Praeparata auricularia pro aerodispersione (Ušní spreje) jsou ve společné stati s ušními kapkami, obvykle jsou ve vícedávkových obalech s aplikátorem nebo v tlakových obalech, bez názvoslovného odlišení. Obdobně je tomu v článku Nasalia u přípravků Liquida nasalia pro aerodispersione (Tekuté nosní spreje), kde se počítá i s možností dávkovacího ventilu.

V článku Oromucosalia jsou uvedeny Praeparata pro macrodispersione oromucosali (Orální spreje) a Praeparata pro macrodispersione sublinguali (Sublingvální spreje), které se vstřikují do ústní dutiny nebo její části – sublingvální sprej pod jazyk, orofaryngeální sprej do ústní části hltanu. Předpokládá se místní nebo systémový účinek.

Ve stati o inhalačních přípravcích jsme se zmínili o tekutinách pro inhalační podání. Dalším typem jsou Inhalanda in vasis cum pressu doses emittentia (Dávkované tlakové přípravky pro inhalaci) – roztoky, suspenze nebo emulze v tlakových nádobách s dávkovacím ventilem.

Obecné požadavky na přípravky vyráběné v tlakovém obalu pak shrnuje článek Praeparata pharmaceutica in vasis cum pressu (Léčivé přípravky v tlakovém obalu).

Pěny charakterizuje ČSL 4 v článku Aerodispersiones jako makrodisperze plynu (vzduchu) v tekutině, přípravky tohoto typu však neuvádí. V ČL 2002 je základní článek Spumae medicatae (Léčivé pěny). Jsou obvykle podávané na kůži nebo na sliznici. Pokud  jsou v tlakovém balení, musí odpovídat obecným požadavkům platným pro přípravky v tlakovém obalu. Pěny pod názvem Spumae cutaneae (Kožní pěny) zná i článek Liquida cutanea, aniž by tuto formu upřesnil. Bez dalších dodatků jsou i Spumae rectales (Rektální pěny) a Spumae vaginales (Vaginální pěny).

 

 

Žvýkací gumy jsou v ČL 2002 pod názvem Gummi manducabile medicinale (Léčivé žvýkací gumy), se shodným českým označením jako přípravky uvedené ve Standardních názvech 24). Léčivé látky uvolněné při žvýkání slouží jak pro místní, tak pro systémové léčení. Přípravek se liší od článku Perorální gumy ve Standardních názvech. Ty se po rozžvýkání polknou.

Přípravky do tělních dutin. V článku Rectalia jsou na prvním místě Suppositoria (Čípky), v článku Vaginalia Globuli vaginales (Vaginální kuličky) se shodnou charakteristikou tajícího nebo ve vodě rozpustného či dispergovatelného základu.

Tampony pod názvem Tampona medicata (Tampony s léčivy) napuštěné léčivými látkami se vkládají do tělních dutin. Vedle obecné charakteristiky v samostatném článku vypočítává lékopis bez podrobnějšího rozboru na příslušných místech Tampona auricularia (Ušní tampony), Tampona rectalia (Rektální tampony) a Tampona vaginalia (Vaginální tampony).

 

Náplasti. Emplastra (Náplasti) byly podle ČSL 4 plasticky neformovatelné přípravky přikládané na kůži. Mohly být natřeny na textilní nebo jiný podklad. ČL 2002 má v článku Praeparata semisolida ad usum cutaneum bez podrobného rozlišení Cataplasmata (Kataplasmata) s hydrofilním základem, zpravidla rozetřená na obvaze a Emplastra medicata (Náplasti s léčivy) s přilnavým základem rozetřeným na nosiči.

Podrobněji jsou popsány v samostatném článku Emplastra transcutanea (Transdermální náplasti) umožňující průnik léčivých látek do systémového oběhu.

Ostatní přípravky. Samostatný článek Styli (Tyčinky) zahrnuje tuhé přípravky k lokální aplikaci. Počítá přitom s uretrálními tyčinkami a s tyčinkami vkládanými do ran. Bez jakýchkoliv údajů jsou pak v článku Nasalia Styli nasales (Nosní tyčinky).

V článku Ocularia najdeme Oculoinserta (Oční inzerty). Jsou tuhé nebo polotuhé a podávají se do spojivkového vaku. Jedná se o terapeutické systémy opatřené vybavením potřebným k řízenému uvolňování léčivých látek.

Článek Parenteralia zahrnuje i Implantata (Implantáty), pevné přípravky zajišťující dlouhodobé uvolňování léčivých látek.

 

Přípravky k veterinárnímu použití

Podstatného rozšíření různých typů se dočkaly přípravky určené pouze pro veterinární praxi. Uvádíme alespoň stručný přehled.

Velký soubor má článek Liquida cutanea ad usum veterinarium (Tekutiny pro kožní podání k veterinárnímu použití), aplikované ve formě roztoků, suspenzí nebo emulzí za účelem dosažení místního nebo systémového výsledku. Může jít o hotové přípravky nebo koncentráty (smáčivé prášky, pasty, roztoky, suspenze) pro další úpravu. Jednotlivé názvy však vždy nenesou označení, že jde o veterinární použití. Dva typy jsou označeny jako spreje: Aerodispersiones a Aerodispersiones pro mammillis. Tři typy mají charakter přípravků pro koupele nebo omývadel: Lotiones pro glandula mammaria (Omývadla na mléčnou žlázu), Balnea maceratoria mammillarum (Namáčecí koupele struků) a Concentrata pro balneo (Koupelové koncentráty). Zvláštní způsob aplikace předpokládají Infusiones dorsales (Přípravky pro nalévání na hřbet – pour-on), které se podávají po délce hřbetu zvířete a Praeparata cutanea (Přípravky na kůži – spot-on) aplikované na malou plochu na hlavě nebo na hřbetě. Ve Standardních názvech zachovává označení pour-on nebo spot-on řada jazyků, aby tak naznačily specifičnost aplikačního způsobu. Kromě uvedených přípravků odkazuje článek i na kožní pěny a šampony, uvedené v článku Liquida cutanea.

Dalšími veterinárními přípravky  jsou Inserta intraruminalia (Intraruminální inzerty), Praeparata intramammaria ad usum veterinarium (Intramamární přípravky pro veterinární použití) a Praeadmixta ad alimenta medicata ad usum veterinarium (Premixy pro medikaci krmiva k veterinárnímu použití.

 

Standardní názvy počítají však i s dalšími typy veterinárních přípravků. Uvedeme jen příklady: Fumigantní papír, Fumigantní tyčinka do úlu, Proužek do úlu, Struková tyčinka, Ušní štítek, Medikovaný přívěsek a další.

 

Závěr

Pokusili jsme se podat přehled současného názvosloví lékových forem v novém lékopisu s vědomím, že současná terminologie je jen začátkem normalizační práce. Ukázali jsme i to, že ne vždy je plně respektován záměr Standardních názvů 24) dokonale vyjádřit i obsah názvu jednoznačnou charakteristikou. Musíme tedy počítat s tím, že názvosloví bude permanentně doplňováno.

        

 

Literatura

1. Český lékopis 2002. Grada Publishing, Praha 2003

2. Český lékopis 1997. Grada Publishing, Praha 1997

3. Český lékopis. Doplněk 1999. Grada Publishing, Praha 1999

4. Český lékopis. Doplněk 2000. Grada Publishing, Praha 2000

5. Český lékopis. Doplněk 2001. Grada Publishing, Praha 2001

6. Bláha K., Ferles M., Staněk J. a spol.: Nomenklatura organické chemie. Academia, Praha 1985

7. Klikorka J., Hanzlík J. a spol.: Názvosloví anorganické chemie. Academia, Praha 1987

8. R. Panico, W. H. Powell a Jean-Claude Richer: Průvodce názvoslovím organických sloučenin podle   IUPAC. Doporučení 1993. Překlad: J. Kahovec, F. Liška, O. Paleta. Academia, Praha 2000

9. Československý lékopis. 4. vydání. Avicenum, Praha 1987

10. Blažek J.: Současné chemické názvosloví. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1984

11. Hiršová D.: Chemické názvosloví. Karolinum, Praha 1999

12. Hiršová D.: Chemické názvosloví. 2.vyd. Karolinum, Praha (připraveno k  tisku).

13. International Nonproprietary Names (INN) for Pharmaceutical Substances. Cummulative List No. 9. World Health Organization, Geneva 1996

14. International Nonproprietary Names (INN) for Pharmaceutical Substances. Cummulative List No. 10. CD-ROM. WHO, Geneva 2002

15. Fikr J., Kahovec J.: Názvosloví organické chemie. Rubico, Olomouc 2002

16. Waisser K.: Nové české názvosloví organické chemie. Nakladatelství Karolinum, Praha 2002

17. Rektořík Z. : Léky, jejich formy a výklad přípravy. Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1953, Str. 7

18. Melichar M. a kol.: Technológia galeník a liekov. Osveta, Martin 1973

19. Chalabala M., Libický A.: Výroba léků, Avicenum, Praha 1985

20. Libický A., Mareš V.: Názvosloví lékových forem. Čes. a Slov. Farm. 49, [1], 7-12, 2000

21. List of Standard Terms. Guideline. Committee for Proprietary Medicinal Products. III. 3593/91

22. Pharmeuropa. Special Issue. October 1996. Standard Terms. Pharmaceutical dosage forms, routes of administration, containers

23. Standard Terms. Pharmaceutical dosage forms. Routes of administration. Containers. Strasbourg, February 1998

24. Standard Terms 2002. Introduction and Guidance for use. European Directorate for the Quality of Medicines. Strasbourg 2002

25. Form for addition, deletion or modification of terms in the list of Standard terms. European Directorate for the Quality of Medicines (EDQM). European Pharmacopoeia Commission, 07 January 2003

26. European Pharmacopoeia. Fourth Edition. Published in accordance with the Convention on the Elaboration of a European Pharmacopoeia. European Treaty Series No. 50. Council of Europe. Strasbourg 2002

27. European Pharmacopoeia. Fourth Edition. Supplement 4.1. Council of Europe. Strasbourg 2002

28. European Pharmacopoeia. Fourth Edition.  Supplement 4.2. Council of Europe. Strasbourg 2002

29. Libický A., Mareš V.: Latina v současné farmaceutické praxi. Solutio 2000/2001, Medon, Praha 2000. Str. 145-164

30. Mandák M. a kolektiv: Liekové formy. Osveta, Martin 1985

 

 

Autoři

RNDr. PhMr. Václav Mareš

Doc. Dr. Antonín Libický