SOLUTIO

České lékárenství v letech 1918 - 1928

V praxi, a to především na venkově a v menších městech, odmítali majitelé tuto úmluvu dodržovat. Proto si platili magistra, aby nemuseli sami připravovat a expedovat LP a hlavně sloužit noční služby, takže 14 hod. denní služby a téměř všechny noční služby pak byly údělem kondicinujících lékárníků. Uzavírané pracovní smlouvy většinou neobsahovaly délku pracovní doby.

Vážné spory se proto vedly o platnost zákona o 8 hod. prac. době i pro farmaceuty a započítávání nočních služeb do pracovní doby. Zákon totiž lékárníky zvlášť nejmenoval. Přesto stanovil noční službu za plnohodnotnou, nařizoval práci přes čas zvláště honorovat a připouštěl maximální počet 240 přesčasových hodin ročně a to jen na základě kolektivní smlouvy. Postihy byly 2-5 tisíc Kč pokuty nebo 3-6 měsíců vězení. [60] Zákon hod. prac. době však jasně stanovoval, že pracovní dobu bylo možno prodloužit o pohotovost maximálně v trvání 6 hodin denně a jedině na základě zmíněné kolektivní smlouvy, přičemž musela být honorována samostatně. [61] ZSP ve svém dobrozdání ohledně 8 hod. prac. doby napsala, že dle zákona č. 91/1918 z 19.12. a zákona č.499/1921 z 1.12. není možno pro neuzavření kolektivní smlouvy otázku nočních služeb řešit jinak než v rámci 8 hod. prac. doby a případné přestupky stíhat. [62]

Valná hromada Spolku německých kondicinujících, které se účastnili i zástupci německých majitelů, potvrdila, že nelze porušovat tento zákon, že nebylo třeba s LP čekat až na provedení reformy a usoudili, že jednání Mr. Lauba je pro stav spíše škodlivé. [63]

Dne 17.7.1922 Ministerstvo sociální péče (MSP) odmítlo svolat anketu o nočních službách v lékárnách, neboť o 8 hod. pracovní době se toho ujednalo už mnoho, a protože nebyla uzavřena ani celostátní kolektivní smlouva, nebylo možno povolit ani oněch 240 hodin přesčasů ročně. [64]

Dle statistiky kroměřížské župy 75 % majitelů v roce 1922 nedodržovalo platové podmínky a u 90 % přesahovala služební doba 48 hodin týdně. [65] Nedodržení mohlo být stíháno pokutou či vězením. Postih platil jak pro zaměstnavatele tak i pro zaměstnance. Bylo povinností lékaře, provádějícího vizitaci lékárny, tento fakt ověřit. Veškeré soukromé úmluvy o pracovní době byly trestné a plat nesměl být zavedením 8 hod. prac. doby snížen. [66]

Vostřebalova lékárna v Karlině žádala už v roce 1922 na MSP, na základě vlastní kolektivní smlouvy, povolení povolení 240 hodin ročních přesčasů, a to měli zaměstnanci 8 hod. prac. dobu a každý 2 den volno. Byla dávána za vzor všem ostatním. [67]

Nejvyšší soud v Praze rozhodl 8.1.1924 ve sporu lékárníka J. Kýna z Vinohrad, že noční služba v lékárně je skutečnou pracovní dobou a pro nedodržování 8 hod. prac. doby mu byla uložena pokuta 100,- a 300,- Kč. Kýn argumentoval tím, že ani denní služba není pracovně plně efektivní, natož služba noční. Soud však rozhodl, že skutečná pracovní doba je pravidelná pracovní doba, po kterou dává zaměstnanec svoji pracovní sílu k dispozici zaměstnavateli. V tom případě byla denní i noční práce rovnocenná. [68] Protože nebyla uzavřena kolektivní smlouva, která jediná dávala možnost pracovat přesčas, bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno.

Byl to další argument pro uzavření kolektivní smlouvy, která se v Plzni přesně dodržovala a výborně se osvědčila. [69]

Věstník SČL opět provedl v roce 1927 propočet nákladů na 1 hodinu práce magistra. Při 2.000,- Kč měsíčně (24.000,- Kč/rok), 1.080,- Kč ročního penzijního pojištění, 800,- Kč ročního nemocenského pojištění, 1.268,- Kč osobní daně, 3 týdenní dovolené a 8 hod. prac. době (2.352 hodin pracovní doby ročně) bez všech ostatních nákladů (otop, světlo, odpad, pomocný personál) přišla lékárníka 1 hodina práce magistra na 11,50 Kč. Pravda byla ale poněkud jiná, neboť pokud by zaměstnaní lékárníci měli skutečně tyto požitky, pak by jistě nežádali zvýšení platů. [76]

V roce 1923 došlo k nasycení trhu, poklesu cen a snižování platů. Proto byly všeobecně prováděny zlevňovací akce. I po lékárnících se chtělo, aby snížili své taxy jako notáři a lékaři. Rozdíl byl ale v tom, že notáři i lékaři si je určovali sami, kdežto lékárníkům je určoval stát. [77]

Typicky protilékárnickou náladu měla i anketa na zlevnění léků a reformu lékárenství na ministerstvu zásobování 14.10.1923. Byla vlastně svolána s cílem prosadit volnou farmacii a výhody pro drogisty. Nálada přítomných byla už předem dána a na názor magistrů se nečekalo. Byli pozváni na poslední chvíli a jen aby byli zastoupeni. [78]

2.6.2.

Spory mezi lékárníky a kondicinujícími o výši platů a sociální zajištění

Nová platová dohoda (z 3.9.1919) byla však uzavřena až za podpory MVZdTV a vzhledem k tomu, že moravští, plzeňští a němečtí kolegové už předběžnou dohodu uzavřeli (19.7.1919). Byla však pro zaměstnané lékárníky méně výhodná, než prosazoval Kčf. Přesto byla vzata za základ úmluvy. [101] Tato úmluva vyšla jako ministerský výnos, neboť jinak by nebyla pro samostatné lékárníky závazná. SČL měl jen možnost doporučit, nikoli nařídit svým členům, aby ji dodržovali. [102]

Kromě platu (800 - 1000,- Kč/měsíčně) byla ujednána i 48 hod. týdenní prac. doba, dovolená a volno. To bylo oproti brněnskému normativu zlepšení. Platnost byla stanovena do 31.12.1919.103) Tím se však kondicinující vzdali možnosti schválení kolektivní smlouvy. Úmluva však většinou nebyla dodržována. [104] Navíc byla plněna jen na oko a mezi majitelem a magistrem byla často osobní dohoda. Nesouhlasil-li, byl pro sebemenší důvod z místa vypovězen. [105] I nepatrný rozdíl platu (200,- Kč) mezi starším, ženatým a mladším svobodným kolegou vedl k nezaměstnanosti a diskriminaci starších. [106]

V dubnu 1920 předložilo Sdružení všech organizací kondicinujících lékárníků v ČSR svazům čs. a německých lékárníků žádost o revizi platových a služebních úmluv vzhledem k tomu, že vyšla nová recepturní sazba i sazba pro LČ. Zároveň navrhli založení přípravného výboru pro vytvoření platebny rakouského vzoru, která měla odstranit diskriminaci starých a ženatých magistrů.

Požadované platy se pohybovaly v rozmezí 1200,- a> 1450,- Kč.

Společná jednání 21.5.1920 dohodla novou platovou úmluvu s platností od 1.5.1920. Nebyla sice podepsána kolektivní smlouva, ale za každou noční službu byl stanoven příplatek 10,- Kč a majitelé se zavázali k uskutečnění platebny nejpozději do 1.1.1921. [113]

S platností od 1.9.1920 byl pak dodatečně schválen ještě 100,- Kč drahotní příspěvek.

Úmluva byla však uspokojivě plněna jen v Brně a Plzni. [114]

Také ne zcela jasná formulace stati o dovolené a volnu byla častou příčinou sporů. [115] Doba dovolených sice byla vyřešena (nad 10 let praxe 28 dní bez ohledu na dobu práce ve stávající lékárně), ale platnost tohoto usnesení pro celé území ČSR v české verzi smlouvy chyběla a byla tudíž závazná jen pro velká města. [116]