Vydavatel: MEDON s.r.o.
Havelská ul. 14, Praha 1
e-mail: office@medon.cz
web: http://www.medon.cz
ON-LINE OBSAH:
OBSAH 2000/2001:
Autorský kolektiv
Předmluva
Úvod
1. Poradenství:
Samoléčení
Malárie
Oxidační stres a možnosti jeho ovlivnění
Pneumokoková systémová onemocnění a možnosti ochrany před nimi
Psoriáza
Sjögrenův syndrom
Tinea pedis, tinea unquium
Tuberkulóza
Virová hepatitida
2. Problematika kombinace protiinfekčních léčiv
3. Zánět optimalizující a imunitu normalizující působení systémové enzymoterapie
4. Veterinární farmacie
5. Přehled recepturních zkratek
6. Latina v současné farmaceutické praxi
7. Z receptářů starých lékárníků
8. Český lékopis 1997 - doplněk 2000
9. Evropský lékopis, jeho význam a perspektiva
10. České lékárenství v letech 1918 - 1928
11. Znáte práva pacientů?
12. Léčivo a lék na poštovní známce
13. Rigorózní řízení
14. Seznam obecně závazných právních předpisů platných v oblasti zdravotní a sociální politiky České republiky k 31.7.2000
15. Farmaceutická společnost, evropský region, mezinárodní spolupráce

 
České lékárenství v letech 1918 - 1928

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
Proto se v roce 1926 spojili čeští i němečtí agrárníci a klerikální strany ve společnou vládní koalici (" panskou koalici ") (agrárníci, lidoví demokraté, živnostníci, němečtí agrárníci a německé křesťanskosocialistické strany) pod vedením A. Švehly, od které očekávali vznik župního zřízení, kde by v několika z nich zaujímali většinu. Nová ústava z roku 1920 zakotvovala i práva menšin. Byla vzorně dodržována a ČSR byla dávána za příklad. Němci však označení "za menšinu" nesli velmi těžce, neboť byli druhou největší národností (23 %) po Češích (51 %) a jen prosazování myšlenky čechoslovakismu, je odsouvalo až za slovenskou národnost (16 %). Tato myšlenka se však stejně neujala.
Ke vzniku župního zřízení však nedošlo. Byly zřízeny čtyři země a Němci v nich byli stále menšinou. Proto začalo sílit proněmecké hnutí v českých zemích, na Slovensku podporované snahou o osamostatnění se pod vedením A. Hlinky. V letech 1918- 1928 však byli podporováni jen 1/5 německého obyvatelstva, teprve hospodářská krize v letech 1929 - 1933 uspíšila nárůst fašismu.
Bylo zřízeno 15 ministerstev a to také ministerstvo pro unifikaci zákonodárství a ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska (V. Šrobár), která měla zabezpečit jednotnost práva ve státě, neboť v českých zemích platily rakouské zákony a na Slovensku uherské. Za celou dobu trvání první republiky (20 let) se to však nepovedlo.
Rovněž pozemková reforma, která znárodňovala půdu nad 150 ha, nebyla dotažena do konce (do roku 1937 bylo rozděleno jen 44 % konfiskované půdy) a byla výstrahou pro zestátnění ve všech oblastech života i ve zdravotnictví a farmacii, kde se o této možnosti uvažovalo.
Průmysl v nové ČSR byl zcela závislý na zahraničních dodavatelích a společnostech a byl nevyrovnaný mezi českými zeměmi a Slovenskem. Proto byl 11.12.1919 vydán nostrifikační zákon, který ukládal všem zahraničním akciovým společnostem, majícím své závody v ČSR, přeložit sídla svých podniků na území ČSR a nostrifikovat je nebo podnik rozdělit a pro ČSR utvořit novou společnost (celkem bylo nostrifikováno 231 a.s. - 180 přeloženo a 51 rozděleno).
Cílem bývalé rakouské vlády bylo mít z českých zemí surovinovou základnu a dodavatele poloproduktů, které by se v rakouských závodech dokončovaly a draze zpět prodávaly, nebo exportovaly do světa. Proto zde byl rozvinut hutní a těžařský, sklářský, strojní průmysl. Teprve po roce 1922 proto došlo k největšímu rozmachu chemie (i farmaceutické), elektrotechniky, strojírenství (pásová výroba), zemědělství (mechanizace), jaderné fyziky a lehkého a spotřebního průmyslu.
Tuto konkurenci nelibě neslo Rakousko a především říšské Německo, které bylo nuceno platit vysoké reparace státům Dohody a v ČSR mělo nového silného konkurenta, kterého se snažilo zbavit za každou cenu. Přesto byla ČSR považována za hospodářsky a ekonomicky pevný demokratický stát, patřící mezi nejlepší (10 ve světě). Měl sice problémy se silnými menšinami Němců a Maďarů, zaostalostí Slovenska i Podkarpatské Rusi a s roztříštěnou politikou scénou, ale předpovídala se mu slibná budoucnost.
2. Lékárenství
2.1. Typy lékáren
"Lékárnictví" se za první republiky nechápalo v širokém smyslu, v jakém o něm uvažujeme dnes, ale bylo zcela zaměřeno na lékárny, jejich činnost a pracovníky, rozumělo se jím "lékárenství ". Dnešní pojem " lékárnictví " (=farmacie) v sobě zahrnuje i další farmaceutické obory a odvětví, které však v letech 1918 - 1928 mohli magistři ovlivnit jen ve zcela nepatrné míře.
Do roku 1770 byly lékárny živnostmi v pravém slova smyslu. Teprve od tohoto roku byly Generálním zdravotním normativem Marie Terezie prohlášeny veřejně zdravotnickými institucemi. Až do roku 1859 (Živnostenský zákon) byly lékárny považovány za živnosti policejní, ale přitom i za instituci zdravotní.
Dne 18.12.1906 byl přijat nový "lékárnický" zákon, >zákon o úpravě lékárnictví<, který byl vydán jako č. 5 ř.z.1907. Tento zákon uzákonil tři druhy lékáren: veřejné, ústavní a domácí lékařů a zvěrolékařů. [4]
Veřejné lékárny (VL) dle § 1 byly buď lékárny koncesované (osobní) nebo reálné (radikované, prodejné). Dále tento zákon dovolil zřízení nové lékárny jen tam, kde v místě, či v nejbližším okolí, provozoval praxi lékař. Při rozhodování se bral zřetel na potřebu obyvatelstva, na jeho počet a životní poměry, na existující nemocnice a dobročinné ústavy, na školy, větší živnostenské a průmyslové podniky, na stav obchodní sítě a na objem práce okolních lékáren. Stanovil, že při zřizování nových lékáren má být zajištěn nové lékárně obvod s 10.000 obyvateli, v němž měl být činný také lékař nebo jiné zdravotnické zařízení. Zcela výjimečně mohla být při VL zřízena filiálka ve formě dočasné výdejny (dispensáře), nebo jako zařízení, otevřené pravidelně po určité roční období například v lázních, tj. lékárna sezónní. Vznikla-li v místě VL, filiální lékárna se zrušila. Zřízení VL mělo být odepřeno vždy, když by nová lékárna mohla ohrozit existenční možnosti stávajících lékáren nebo lékaře s domácí lékárnou (DL).[5]
Žádost o koncesi podával žadatel zemskému úřadu, který do 14 dnů uveřejnil v úředních hodinách vyhlášku o podané žádosti, zaslal její opis okresním úřadům či obcím se zvláštním statutem (úřady I. instance), příslušnému lékárnickému grémiu, lékařské komoře, Zemské zdravotní radě (ZZR), aby se mohly ke zřízení a udělení koncese vyjádřit. Do 4 týdnů mohli vznést proti udělení nové koncese námitky majitelé okolních lékáren. Odvolání (rekurs) proti zřízení nové lékárny nebo proti udělení koncese určité osobě mohla ohlásit osoba nebo korporace, pokud se domnívala, že úřady nejednaly správně, nebo se cítila jejich rozhodnutím poškozena, a to do 4 týdnů a do dalších 2 musela podat písemný rozklad vyššímu úřadu. Koncese nebyla právoplatnou, dokud všechna odvolání nebyla vyřízena. Po vyšetření všech potřebných okolností úřady I. instance udělil zemský úřad (úřad II. instance) koncesi. Námitky majitelů lékáren proti udělené koncesi se podávaly ministerstvu vnitra (MV), od roku 1918 ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (MVZdTV) (úřad III. instance ), které rozhodlo s konečnou platností.
Právo k provozování VL bylo udělováno jako osobní koncese, udělované pro konkrétní fyzickou osobu, pro všechny nové a stávající VL. Držitel osobní koncese musel původně také lékárnu sám vést. Nový ž.ř. z 20.12.1859 ř.z. č.227 nepočítal již lékárny k živnostem. Rozšíření tohoto řádu z 11.1.1861 č. 403 nařízení MV znamenalo, že držitel osobní koncese mohl se svolením úřadu svěřit svou lékárnu provizorovi, nebo ji pronajmout odborně způsobilým osobám. Po smrti koncesionáře se mohla lékárna provozovat na účet vdovy (právo vdovské), nebo nezletilých dítek do jejich plnoletosti, a to na základě původní koncese. Byl-li syn (později dcera) farmaceutem, pak do té doby, než dosáhl schopnosti k samostatnému vedení lékárny, tj. možnosti dostat koncesi, nejdéle však do dosažení 30 let (právo descendentní).
K zřízení nové VL bylo podle tohoto zákona nutné předložit diplom magistra (u absolventů do roku 1918 z univerzit z celé monarchie, po tomto datu jen z tuzemských), prokázat československé občanství, spolehlivost k provozování lékárny (zdraví, duševní stav) a vykázat 15letou praxi (kvindecenium) ve veřejné nebo ústavní lékárně (po roce 1918 se však započítávala pouze praxe na území ČSR). K udělení koncese pro vedení VL již provozované žádal zákon pouze 5letou odbornou činnost (kvinkvenium). Tato nelogická podmínka velmi zvýhodňovala ekonomicky silnější magistry.
Koncesi nemohl získat ten, kdo po dobu více než 3 let nebyl zaměstnán v lékárně a v době žádosti o koncesi v ní opět působil méně než 1 rok. Dále ten, kdo již jednou osobní koncesi obdržel, před uplynutím 5 let po jejím složení.
Za udělení koncese musel koncesionář složit peněžní poplatek, taxu, jejíž výši stanovil zákon podle počtu obyvatelstva ve městě. Poplatek se odevzdával do fondu, určeného pro zaopatření kondicinujících lékárníků a jejich pozůstalých.
Po dosažení koncese se musela nová lékárna otevřít do jednoho roku.
Přenesl-li lékárník v místě, kde již byla jedna nebo více lékáren, koncesi na jiného, mohl získat novou až po 10 letech. Přenesl-li koncesi na jiného před uplynutím 5 let od zřízení lékárny v místě, kde dosud nebyla, mohl dostat novou koncesi až po 5 letech. Tento zákon však nezrušil již dříve získaná práva na lékárny reálné tj.volně prodejné a radikované. Oba typy těchto lékáren mohl koupit kdokoli, ale provozovat je mohl jen oprávněný magistr nájemce, či provizor. Vedení takovéto volné i radikované lékárny muselo být vždy svěřeno magistrovi, protože majitelem lékárny nemusel být jen příslušník farmaceutického stavu.

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11